Ahoj všichni doma,                                           (Madras 25.09.00)

Přiletěli jsme do Madrasu, odkud zítra pokračujeme na jih do státu Kerala do města Calicut. Jestli vyjde trošku čas, tak chviličku pobudeme na Kovalam Beach, trošku se poválet na břehu Indického oceánu. 

Jak jsem říkal do telefonu asi se můj návrat prodlouží o týden. Ne protože budu na pláži, ale protože se budou v Nepálu slavit svátky, a tak tam nikdo nedělá. "Bohužel" to budeme muset nějak překlepat výletama po Himalájích. 
Veškeré zásoby jídla jsme již snědli, Becherovku vypili, takže teď už nás čeká jen místní strava - "chilli obalované v pepři s rýží a kokosem", ale chuťově docela dobrý. Dnes jsme si dali k večeři bramborové plátky obalované v těstíčku z čočkové mouky a to se namáčelo do kokosové moučky rozmíchané s kokosovou "vodou". Slovo mléko nepoužívají. Když tu byl jedem můj kolega poprvé, objednal si cocomilk, což je tady běžný nápoj. Číšník na něho chvíli dost divně koukal a po chvíli mu přinesl coca-colu smíchanou s kravským mlékem. Co se týče masa, o to se tu v restauraci příliš nezavadí. To spíš o ležící krávu na silnici. 
Pro dnešek budu již končit. Zítra budeme přes noc ve vlaku. Hned jak se budeme moci někde připojit, (Petr má sebou speciál sadu drátů a vždycky se někde přikroutí na telefonní vedení) tak se hned ozvu.

Ahoj všichni doma podruhé,                             (Calicut 27.09.00)

Dnes jsme se přesunuli z Madrasu do Calicutu (na mapách je to značený jako Kozhikode - to je místní název). Cestování vlakem je tady snesitelný až na ty jejich pitomý klimatizace. Člověk si připlácí za to, že mu bude zima. Cestovat ale v nižší třídě může znamenat, že budu v teple, ale celou noc vestoje. Vlaky tu bývají strašně nacpaný. Lístky se kupují předem a každej je hned zařazený na nějaké místo. Vedle dveří do vagónu je pak nalepený seznam cestujících. Tak jsme si našli Mr. Peter a Mr. Viktor a věděli, že jsme správně. Mají ten systém téměř dokonalý. V Madrasu na nádraží si člověk připadá jako v mraveništi - a ten smrad... Celá Indie má charakteristický pach - něco jako trus s naftalínem. Já už to nevnímám, ale až se vrátím, tak vám dám čichnout.
Stát Kerala je indické letovisko. Je to tady všechno zelenější, všude samá palma - kokos nebo banánovník - a údajně i nejvyhledávanější pláže. Já to s tím plážováním tady nebudu mít tak žhavé, začalo mě bolet v krku a tak jsem si nasadil penicilin (to ty vlaky). 
Dnes budu celý den na hotelu. Máme tu najatý perfektní a laciný hotel. V restauraci je možné dát si i západní stravu, tak jsem toho hned využil. Kdo ví, kdy bude zase příležitost. Jejich kuchyně je strašně různorodá, ale už mi to začíná splývat v jednu chuť. V Madrasu ve mlýně jsme se stravovali z místního Fast Food. To člověk dostane malou krabičku, v ní jsou čtyři kelímky jako od malé hořčice. V každém něco jiného: v jednom bývá rýže uvařená s kousky chilli, ve druhém uvařené fazole s hnědou chilli omáčkou, ve třetím rýze s jogurtem a nějakým zeleným pálivým listím a poslední kelímek je dezert. To je taková přeslazená hrouda z krupice s rozinkama. K tomu je zabalení parota v banánovém listu. To je placka, která nahrazuje chleba a lžíci a na tom listě se jí. Všechno dohromady je úhledně zabalené ve včerejších novinách, aby to vydrželo teplé. Dá se říci, že tohle je běžné jídlo středně postaveného Inda. Pokud jsem se ptal Indů, tak takhle se jí i u nich doma.
Na hotelové televizi jsme chytali sportovní kanál z olympiády. Běží tu v televizi také místní filmy. Jsou ale nekoukatelné. Dověděl jsem se, že Indie je největším producentem filmů na světě co do počtu za rok.Všechny jsou ale podle stejného scénáře. Silně naivní zamilovaný příběh, ve kterém se vždy objeví někdy "zlý" už od pohledu - strašně se mračí a snaží se škodit. Toho "zlého" většinou hlavní kladný hrdina pobije vlastníma rukama (to je vždy klíčová scéna celého filmu a pak následuje zpomalený záběr, jak běží ke své lásce a všechno na nich vlaje. Většinou je ještě mlhavé pozadí. Indové to strašně hltají, jsou trošku jako děti. V kinech k tomu ještě hlasitě vybuchují a fandí při rvačce. Je to docela zábava.
Většinou se tu dopravujeme rikšou, což je motorová tříkolka. Na focení v ní většinou nemáme čas, protože se držíme a chvilkama zavíráme oči. Už máme ale vytipované řidiče, se kterými to lze přežít a na druhou stranu se kterými už určitě nikdy nepojedeme. Pro běžného Evropana se místní způsob řízení absolutně nad hranicí chápání. Bez jakýchkoliv ohledů a pravidel to každý valí, co to dá. Jestli se tu jezdí vlevo nebo vpravo se nedá většinou rozpoznat. Všichni jedou všude a naplno. Ono to vždycky nějak vyjde. Přejí tady ulici za provozu je zhruba stejné riziko, jako let z Prahy do Londýna. To se ale netýká menších měst. Pro dnešek budu končit. Opět se ozvu.
Ahoj Viktor