|
FLOWERS
11
Samozřejmě Flowers nezanevřeli
na původní dobré štace a stále se vraceli na oblíbená pódia,
zejména do Trhové Kamenice, která byla v té době doslova Mekkou
bigbítu a my se tam dobře prezentovali. Jednou se to rozjelo tak, že
jsme ohodili trika a hráli “do půl těla”, což byl na tehdejší
dobu poměrně riskantní počin a mohlo to být postiženo zastavením
činnosti na určité období. Naštěstí tentokrát nás nikdo nepráskl
a tak se mohl Čeris nadále po trhovokamenickém pódiu válet při sóle
v Hey Joe a já jej přeskakovat, jako děti ohýnek na podzim. Všichni
jen trnuli, abych měl dobrý odraz a hlavně aby místo dopadu bylo
mimo Jirkovo břicho. Ne že by šlo o něho, ale na tom jeho břiše mu
leželo Tornádo, a uznejte, to by byla škoda. Ale všechno vždy dobře
dopadlo, i když o ta Tornáda jsme nakonec stejně přišli a teď
nikdo neví, kde se vlastně v současné době nalézají. A byly to na
tehdejší dobu nějaké kytary! Když jsme je v Pardubicích s Břéťou
kupovali, to bylo slávy. Břéťa se v obchodě na ulici 7. listopadu (VŘSR)
vytasil objednávkou a vyděšené prodavačce prohlásil: “Tomuto pánovi
(mně) dáte kytary, které on (já) vybere.“ Načež odkráčel do
smrákajících se Pardubic, patrně za děvčaty, a já zatím vybíral,
která dvě Tornáda ze tří na skladě se budou pro Flowers hodit. A k
tomu ještě jedna basa Tajfun a jede se domů. To vše bylo ještě za
starých Flowers a kluci pak měli velkou radost. V těch letech u nás
přeci lepší kytary nebyly. Dokonce si pamatuji, že tehdy ve výrobním
závodě někdo rozhodl jedno Tornádo vyšperkovat a zaslat darem
Beatles. Ti si určitě chrochtali a tak dlouho se Harrison s Lennonem přetahovali,
kdo že na to bude hrát, až utrhli krk, a tak k použití Tornáda na
deskách a koncertech Beatles nikdy nedošlo a oni byli nuceni nadále
používat ty rickenbackery a gibsony. Hrůza. Ale teď vážně. To
Tornádo bylo opravdu dobré a hrála na něj celá naše špička. Stálo
nekřesťanských 1 500,- Kčs. Sám jsem si jedno později při návratu
do civilu v roce 1976 pořídil (za 500,-), abych je z blbosti posléze
vyměnil s jedním Maďarem (Istvan Nagy) za digitální hodinky. No,
tehdy to byla vzácnost. Dnes už bych to neudělal. Čili ty nové kytary se
kupovaly ještě za staré party. S novou partou jsme si také pořizovali
nové věci, i když kluci o tom ani nevěděli a zpočátku vlastně
ani vědět neměli. Prostě opět Břéťovo překvapení, tentokrát
dotažené do dosti drsné polohy. Stalo se, že se v obchodech
v Pardubicích (ve Smilovce) objevily zničeho nic rakouské mikrofony
AKG a to dokonce ve třech provedeních - zlaté, stříbrné a obyčejné
drátěné kostky. No to bylo něco na Břéťu. Já vím, že Šindelář
si od něho neodpočinul, dokud mu nepodepsal objednávku, a už se jelo
směr Pardubice. Tam v té Smilovce jsme moc dlouho licitovali, které
mikrofony vlastně máme koupit. Jestli více těch levnějších, nebo
méně (2) těch drahých zlatých (2 500,-). Jak myslíte, že to
dopadlo? No samozřejmě, koupili jsme ty zlaté. Aby to vypadalo. A aby
to vypadalo, museli jsme koupit taky pořádný kus tlustého koaxiálu
a na ty mikrofony diplomatický kufřík s rámem z aluminia (Al). Akorát
se tam v těch polystyrenových pouzdrech vešly. V Chrudimi v Klubu
jsme všechno potajmu zkompletovali a naše staré mikrofony AMD 210
(jak jsme se s nimi dříve pane chlubili!) jsme včetně různých
kabelů, prodlužovaček a redukcí zlikvidovali. A jelo se hrát do
Žďárce u Skutče, známého to hnízda. Už jsem výše vzpomínal,
jaké se tam děly kusy. Takže přijedeme, vybalí se aparatura, všechno
se pěkně postaví a propojí a najednou... Čeris: “Kde jsou
mikrofony?” Já: “To je v pr.., asi
jsme je nechali doma, to je prů...” Následuje nadávání do
debilů a podobných něžností, když tu přichází vznešeně Břéťa
a úplně nezúčastněně začne na připravené stojany šroubovat ty
západní plexisklové držáky a do nich posléze za pohledu vytřeštěných
očí kluků tu zlatou 24 karátovou nádheru. Co vám mám povídat,
byl to pro ně šok. A což teprve, když uslyšeli jejich zvuk. To mělo
barvu! Měli jsme první na okrese pořádný mikráky! To se nám to hrálo!
Tak takhle jsme se bavili ve zlaté éře bigbítu. Samé překvapení a
legrace. Na zábavě v Mrákotíně například Jirka hrál v dlouhé
blonďaté paruce, kterou snad sebral sestře, a na očích měl černé
brýle a všichni se divili, co je to za nového kytaristu. Jirkův
úraz a návrat Gregora Ovšem není každý den posvícení,
jak praví staré české přísloví. I stalo se, že si jednou Jirka,
pracující v Transportě na lisu, zapomněl pod dotyčným strojem ruku
a ten mu naštestí “jen” na pravé ruce uřízl část článků některých
prstů, čímž bylo samozřejmě po hraní. Když se Jirka uzdravil a
mohl už na kytaru hrát, přivezl si z dovolené v Jugoslávii krásnou
dvanáctistrunnou kytaru francouzské provenience, nicméně jeho otec,
jinak známý právník Osevy Chrudim, něchtěl o hraní ve skupině
ani slyšet, protože hodlal z Transporty vydobýt nějaké peníze na základě
zhoršené společenské uplatnitelnosti milého Jiřího. Snad to tehdy
dělalo 40.000,-Kčs. A bylo to! Co dělat? Štěstí v neštěstí, právě
se z vojny vraceli staří Flowers (alespoň někteří), čili jsem je
začal přemlouvat, abychom znovu začali hrát. Honza Šantrůček tuto
možnost kategoricky odmítl, neboť úplně propadl country a ani moje
sliby, že i některé takové věci (např. Bílý měsíc od Rangers -
Plavců – tehdy jim zrovna vyšla deska s fotkou z Podolí
na obalu) můžeme hrát, jej nepřivedly do staré party. Dali jsme se
tedy dohromady s Láďou a Čudlou (Jarda byl snad ještě na vojně) a
začali připravovat nový věci. Čudla si koupil krásné nové Amati
barvy jahodového jamu (čti džemu), Gregor si vyrobil Anfanga, ale neměli
jsme aparaturu, protože ta naše stará zlatá červená zůstala v
Transportě. Ani nevím proč (dneska by mě zajímalo, kam vůbec přišla,
kdo ji má doma, stejně jako Tornáda). Naším novým zřizovatelem se
stal JKP Chrudim (Jednotný klub pracujících) v čele s panem Adámkem.
Tam jaksi žádná volná aparatura ale nebyla, a tak nám nezbylo, než
abychom se dne 7.10.1971 dopisem obrátili na Kovodružstvo Zvičina Dvůr
Králové nad Labem se sídlem v Jaroměři (STEZ - naši dobří známí),
aby nám něco spíchli, a oni slíbili, že něco dodají. To něco byl
100W koncák, mix se čtyřmi vstupy, dvě bedny zpěvové a dvě bedny
basové. Aparatura by tedy byla na světě, ale nedostávalo se nám pěněz
na její úhradu, respektive ji pro nás nikdo nechtěl kupodivu koupit.
Zpočátku jsem sháněl peníze různě. Nabízel jsem zřizovatelství
naší skupiny různým oraganizacím, mimo jiné i JZD Tuněchody, které
tehdy půjčovalo na výplaty snad i Transportě. Dokonce jsem se nechal
ohlásit u ředitele chrudimské spořitelny a nabízel mu lichvářský
úrok za půjčku na aparaturu. Poněkud jsem předběhl dobu, ale pan -
pardón soudruh ředitel nějak nechtěl mým nabídkám rozumět. Sice
mne blahosklonně vyslechl, pokýval chápavě hlavou nad našimi problémy,
pohrával si perořízkem ve tvaru vycházkového kordíku důstojníka
armády J.M.. c. a k. Franz Josef Der Erste, leč úvěr neposkytl. Od známých jsem se dozvěděl,
že kdesi v Šiškovicích bydlí jakýsi pán, krycím jménem
„Kozí král“, který na dobré slovo půjčoval lidem peníze. Měl
je poschovávané různě po lese a tak žadatel o půjčku chvíli počkal
a „Král“ přinesl odkudsi z lesa třeba 20 000 v hotovosti.
To už byly pěkné peníze! Dostat se k němu byl ovšem problém,
protože on se lidem vyhýbal a zvláště k cizím měl nedůvěru
a často prý po nich i střílel ze vzduchovky. Naštěstí mým
sousedem Na Skřivánku byl Jirka Pavlík, jehož matka ze Šiškovic
pocházela a on sám se s „Kozím králem“ od vidění znal. I
vypravili jsem se plni očekávání v dobrý konec všech našich
starostí do Šiškovic. Nebo spíše na jejich okraj, kde stálo stavení
za první republiky údajně nejbohatšího statku v okolí. Za
první republiky. Když jsme se tam totiž dostavili my, z bývalé
pýchy bylo lze spatřit pouze jakousi chýš, silně připomínající
obydlí Babušky Jagušky z Mrazíka. Charakteristickým prvkem
byly kravské nohy, které jediné bylo možno spatřiti, neboť tělo
se ztrácelo kdesi nad horním okrajem futer dveří chléva, kterýžto
byl do poloviny výšky dveří vystlán hnojem, který se patrně z nedostatku
času nekydal a lety narostl do zmíněné výše. Kolem chalupy se po
neoploceném pozemku volně pohybovala drůbež a další hospodářská
zvířata, mimo jiné i kozy (odtud pseudonym hospodáře). Sám majitel
usedlosti nás uvítal dosti rozšafně a pozorně vyslechl moji story,
dloubaje se při tom malíčkem se stříbrným prstýnkem v uchu.
Posléze se s lítostí jen jemu vlastní omluvil, že mi nemůže
vyhovět, neboť vkladní knížky, z jejichž úroků lidem půjčoval,
mu obstavila Bezpečnost, neboť paní, u které je měl v úschově
jim potajmu pouštěla žilou, načež se to provalilo a ona následně
spáchala sebevraždu. Dále si postěžoval na nevděk, který světem
vládne, když nejmenovaném místnímu funkcionáři půjčil na auto a
on mu v době, kdy nebyly k dostání zápalky (i takové doby
byly), nebyl tyto ochoten mu zapůjčit, aby si mohl v chaloupce přisvítit
petrolejkou, neboť elektrický proud zaveden nebyl. Opravdu zlá doba.
A tak jsem byl opět namydlen. Kozí král byl i nadále často vídán
o sobotách v Chrudimi, jak vybírá popelnice a různé nádoby na
odpadky, aby takto přilepšil pochoutkami své zvířeně. Na zimu se
uchyloval jako brigádník do hřebčína ve Slatiňanech, aby zažil
trochu toho živočišného tepla stájí. Jeho drahá chýše musela být
později na příkaz shora zbourána, neboť se stala oblíbeným
motivem snímků senzacechtivých západních fotoamatérů a on sám
byl posléze umístěn v kterémsi sociálním ústavu, když
nakonec odkázal celý svůj majetek (údajně cca 500 000,- Kčs) postiženým
dětem. Chvályhodné, ale co my? Ve finále (ten výraz se mi
nelíbí, ale co mám dělat) jsme zakotvili u JKP Chrudim, ale tam také
neměli peníze, takže jsme si nakonec museli vzít půjčku osobní.
Ty basové bedny byly hotové 29.2.1971 (přestupný rok), stály
5.080,- Kč a já si na ně musel půjčit ve spořitelně. Vlastně si
za mě ty peníze půjčil Jarda Chrbolka a já mu to splácel, protože
mně by jako studentovi úvěr nedali. Zesilovač na basu mi koupil Čudla
(MONO 50 v dřevěné bedně potažené koženkou – novinka n.p.
TESLA). Zpěvy byly hotové dříve (30.11.1971) a přišly na 15.031,-Kčs.
Jeli jsme pro to všechno do Jaroměře dvěma papírovými auty zn.
Trabant. Jedno z nich mělo SPZ CR 81 – 13, ale už nevím, čí
bylo. To větší, combi, dodal a řídil Čudla, limuzínu pak náš
staronový zvukař Jiří Mísař. Mělo se to co vejít, ale nakonec
jsme to všechno i se sebou do Chrudimě šťastně dopravili. K tomu
„papírovému autu“. Vzniklo to tak, že jsme jednou jeli s Čudlou
za velkého hřmění a metání blesků a Čudla si liboval: „Ještě
že jsme papíroví!“ Bouchal při tom do volantu a mohutně bašal. Až
později jsme si uvědomili, že právě toto by v bouřce nebyla
ta pravá výhoda a naopak plechová karoserie by nás před zásahem
blesku ochránila mnohem lépe – viz. Faradayova klec. (M.Faraday –
anglický fyzik a chemik, + 1867.) |