Bezstarostné období skončilo a bylo se poohlédnouti po nových spoluhráčích. Naštěstí řešení tohoto problému jsme s Břéťou jaksi předešli již dávno tím, že současně s první garniturou Flowers se připravovala jakási záloha, která se rekrutovala z učňů nižších ročníků SOU TRA Chrudim ve složení: Jiří Černý - kyt., Emil Pospíšil - bg., Pavel Sůra - bicí a jaksi automaticky se tedy po odchodu bývalých kluků stala skupinou Flowers I, zatímco předchozí Flowers III se stali dvojkami (Ono totiž těch záloh bylo víc.). S Honzou Sedmíkem jsme tehdy řešili jenom jeden problém: zda má sólovku hrát Čeris, tedy Jirka Černý, nebo já. Honza tvrdil, že já sice Gregora nenahradím, ale pořád ještě budu lepší, ale nakonec jsme se s Jirkou dohodli, že to vezme on a já přejdu z basy na doprovod. Podle toho, jak nahlížím do starých bloků ze hraní, muselo to dost spěchat, protože už v úterý 30.9.1969 jsme v novém složení hráli v KLUBU pro SZTŠ Chrudim. Ale ten přechod na novou sestavu se jistě připravoval delší dobu předem. Taková zajímavost z té doby. Samozřejmě jsme pokračovali také v hraní na našich oblíbených štacích, mimo jiné i v Luži Pod Lindou. Z té doby pochází "Potvrzenka o odběru u benzinové stanice v Luži ze dne 13.6.1970 za hotové." (Citace stvrzenky č. 915875). Tehdy jsme zakoupili 10 litrů benzínu a platili jsme 21,- Kč. Jeden litr tedy tehdy stál dnes neuvěřitelných 2,10 Kč! 

Beat salon 1971

Repertoár nové skupiny se pochopitelně dosti změnil, ubylo vícehlasých vokálů a trochu se přitvrdilo, jak napovídá kopie repertoáru z té doby. Také přišly nové vlastní skladby. S nimi jsme se jednoho krásného dne přihlásili do tehdejší celostátní soutěže BEAT SALON 1971, který probíhal v pražském Music F clubu, Zborovská 5, Praha 5 - Smíchov, telefon 54-13-40, 54-26-44. Pamatuji se, jak jednou na zkoušku do Klubu přinesl Břéťa Šantrůček pozvánku na tuto akci s popisem podmínek, za jakých se skupiny mohou přihlásit i na co se bude v F clubu hrát. Utkvěla mi věta (a nejenom mně), že "...soutěž bude ozvučena aparaturou dle typu Marshall." V době, kdy my stále hráli "pouze" na ty naše červené bedny a monopadesátky to bylo něco. Skutečnost potom byla trochu jiná, ale to nevadí.
Významný, dlouho očekávaný den "D" nastal 1. března 1971. Po Chrudimi ležel sníh. (Pro dnešní mladé: To je taková bílá hmota složená z krystalků vody, na které se dá sáňkovat a jinak klouzat. Tehdy to padalo shůry na zem a bylo toho často po kolena až po pás. Výborně z toho šly dělat koule různých rozměrů. Skulptury z těch větších koulí se nazývaly sněhuláci a jejich stavění sloužilo za zábavu dětem různého věku. Sníh byl často doprovázen ledem, který také báječně klouzal a z té doby se traduje věta Emy Pospíšila - Kluzko, že?) Tedy po Chrudimi ležel sníh a my čekali zachumláni do zimáků na autobus, který nás měl dopravit do matičky Prahy. Nejednalo se o autobus linkový, alébršto speciálně pro nás objednaný Břéťou. Přijel mikrobus ROBUR se státní poznávací značkou CR 19 - 63 a za volantem se na nás usmíval náš oblíbený "Brášenka", takto řidič ČSAD, který s námi už nejednu štaci objel. Tato měla být výjimečná.
Nemyslete si, že jet z Chrudimě do Prahy je nějak jednoduchá věc. Musíte mít s sebou spoustu věcí, jejichž zapomenutí by později mohlo mít nedozírné následky. Tedy aparaturu jsme mít nemusleli, tu zajišťoval "dle typu Marshall" pořadatel akce, ale přesto jsme naložili jednu kytarovou bednu (a dobře jsme udělali) se zesilovačem MONO 50 a Bažusovu otáčecí židličku k bicím (taky dobrá investice). Kdo by si teď myslel, že už je to všechno, zapomněl, že jsem výše uvedl, že po Chrudimi ležel sníh. Tento přírodní jev bývá přečasto doprovázen i sníženou teplotou ovzduší. A dovedete si představit delší jízdu autobusem, dosud nevytopeným, neboť teprve před chvilkou vyjel z garáží? Čili první naší zastávkou byla čerstvě postavená prodejna potravin Na Skřivánkách, kde byl za mírný obolus zakoupen nápoj, který již svým názvem vlévá do žil teplo a pohodu, slivovice v litrovém obalu.(Nevědomky jsem stvořil rým.) 

Takže, hurá na Prahu, Vávro! Ale ouha, itinerář naší cesty byl Břéťou napsán jinak. Bylo totiž předem domluveno, že cestou do Prahy se stavíme v Jaroměři (neb je to při cestě!) ve VD STEZ, kde nám na počkání předělají MONO 50 ze 100 voltového výstupu na 8 ohmů a zároveň zvýší jeho výkon o plných 10 wattů a dále, že upraví naše kvákadlo a booster "dle typu Jimi Hendrix". No tak, času bylo dost, proč si neudělat výlet po východních Čechách, že. Tím spíš, že jsme někde v Hradci Králové měli naložit Luboše Havrdu, který se měl na té naší pražské slávě spolupodílet svým pianem.
Cesta nám pěkně ubíhala za stálého zpěvu a vyprávěni veselých příhod z hraní a života a neustáleho zahřívání se ze zmíněného termoforu zn. Jelínek - Vizovice. Do Jaroměře to není zase tak daleko, takže brzy náš zesilovač a hejblátka převzali hoši od Stezů a pustili se do jejich úpravy. Jenže právě nyní začaly potíže. Hned nešlo tohle, hned zas tamto. Zkrátka a dobře, slíbená rychlá úprava se nekonala, stále to nějak nešlo a nás pomalu začínal tlačit čas. V Praze jsme museli být pochopitelně s předstihem, protože jsme museli absolvovat zkoušku a navíc tam někde klepal kosu Honza Sedmík, který nám měl být nápomocen a hlavně naladit kytary. 

Konečně Muzic F Club

Myslím, že už bylo šero, když jsme opouštěli Jaroměř (Nebo to bylo tou slivovicí?). Do Prahy jsme dorazili skoro na poslední chvíli. Dodnes vidím Honzu, jak s kozáckou papachou na hlavě podupává v pozdním odpoledni před Music F clubem, pátraje ostřížím zrakem po několika klukách z Chrudimě. Dočkal se a tak jsme rychle vzali svých pár švestek a přemístili se do vytopeného sálku tehdejší Mekky českého bigbítu, zvícího velikosti Divadélka Mír v Chrudimi, nám tak důvěrně známého. Cítili jsme se tam jako doma.
Všechno už to vřelo, přípravy vrcholily. Po aparatuře "dle typu Marshall" nebylo ovšem ani vidu ani slechu. Na jevišti se krčily nějaké černé bedny, od nichž vedly dráty někam pod jeviště. Tam v přítmí seděl za mixpultem s jedním koncákem nějaký dobrodruh, jemuž jsme nabídli šňůry od kytar, on je někam zapíchl a ono to hrálo. Kupodivu dokonce každý nástroj z vlastní bedny. Ve třech šibenicích byly zastrčeny Schury s kroucenými kabely. No a zkoušelo se. Ke slovu přišla naše bedna s upraveným monem, protože všechny kapely ji potom využívaly, aby si v zákulisí před vlastním vystoupením v klidu naladily. Také ta otáčecí židlička, původně od páně Černého soukromého piána, našla posléze své uplatnění. Nejenže ji samozřejmě používal Bažus při hraní, ale jeden z přítomných bubeníků do Pavla tak dlouho hučel, až mu ji Pavel půjčil, ovšem výměnou za pěknou činelu jakéhosi podivného tehdy nám neznámého jména Zildijan.

Hráli jsme ten večer v F clubu ve společnosti pražských středoškolských skupin a skupiny Ozvěny z Gottwaldova (Zlín) a nevedli jsme si snad moc zle, i když dále jsme nepostoupili. Byla to pro nás cenná zkušenost a poznání, že se nemusíme bát ani Prahy. Dokonce jeden vlasatý člověk vstoupil v jednání s Břéťou o vzájemné spolupráci. Měla spočívat ve vzájemně výměnných akcích se skupinou ORIENT z Modřan. Dodnes nevím, proč nakonec tato spolupráce krachla. Škoda. K vystoupení na Beat salonu nutno doplnit, že se konalo 1. března 1971 v 19.30 hodin. Hráli jsme vlastní písně: Kdo mi odpoví, Buď má a Ty jseš já. V porotě mimo jiné seděli pánové Jiří Černý a J.F.Navrátil. Jirku Černého máme podepsaného na upomínkovém diplomu, který jsme tehdy od pořadatelů za účast obdrželi. A to nejlepší na konec. 

Po celém tom dni a štrapácích nám dosti vyhládlo a taky byla žízeň. Byla ale také už pokročilá doba (nějak kolem desáté večer) a tak bylo těžké sehnat nějakou otevřenou restauraci na úrovni. Nakonec jsme zaparkovali před Obecním domem a vstoupili, nebo spíše se nahrnuli do jeho Francouzské restaurace, kde už bylo uklizeno a téměř tma, neboť právě zavírali. Díky diplomatickému umění Břéti jsme nebyli vyhozeni. Naopak, byli jsme usazeni kolem stolu uprostřed sálu, každý z nás dostal za záda jednoho číšníka a v potemnělé restauraci začaly hody vrcholící becherovkou na oslavu našeho dobytí Prahy.

A jak si pamatuji tu espézetku autobusu? Jak bych si mohl něco takového pamatovat, objevil jsem ji jednoduše na faktuře, kterou nám tehdy z ČSAD poslali. Zněla na 100,- Kčs a byla vyúčtováním opravy sedadla, jehož poškození jsme údajně zavinili. Ach ta slivovice!

Široká strana maja radnaja

Tato nová sestava Flowers rozšířila pole působnosti i jiným směrem, než jen na Chrudimsko a Hlinecko. O vystoupení skupiny začal být zájem i na západ od Chrudimě, na Čáslavsku. Nelze na tomto místě nevzpomenout na příjemné produkce v Ronově nad Doubravou, rodišti to známého krajináře Chittusiho. Pravidelně jsme tam zajížděli na odpolky, které pořádali místní kynologové v čele s nepřehlédnutelným panem Josefem Šumpelou. Přátelé psů si prostřednictvím Flowers vydělávali na provozování své zábavy a výstavbu kynologického cvičiště a byli nám za naše účinkování v Ronově nesmírně vděční. Svědčí o tom i ručně umělecky malovaný a psaný diplom, kterým nás obdarovali 11. května 1971 a v němž pějí slova chvály na naši hru a vystupování vůbec. 

To už s námi zpíval Jarda Macháček z Pardubic. Ani nevím, jak jsme k němu přišli. Při zpěvu se vlnil jako břišní tanečnice a rukama lomil jako labuť od Prokofjeva. Kde je mu dneska asi konec? Já na něho mám vzpomínku dodnes. On, když se rozjel, nevěděl, kdy přestat. Jednou také zpíval, mělo přijít Jirkovo sólo a Macháček řval dál. Já řval na něj, ale pro všeobecný kravál mě samozřejmě neslyšel a tak jsem se odzadu přiblížil na délku své pravé dolní končetiny a pořádně jsem ho nakopl, aby se vzpamatoval. Macháček nadskočil, mně se ulevilo a až doma jsem objevil na bílé ponožce krvavou skvrnu, jak jsem si tím shootem poranil palec. Zatímco Macháček už o tom kopanci jistě nic neví, mne můj palec pobolívá dodnes a můj osobní domácí lékař kpt.v.v. MUDr. Miroslav Plecitý to vydává za podagru neboli dnu a rve do mě prášky! Do Ronova za námi také docházel jeden nadšenec z Čáslavi, jehož jméno si bohužel už nepamatuji (Jestli tohle čte, ať se ozve.) Ten se vždycky těšil na We used to know od Jehtro Tull. To si pravidelně půjčoval od Čerise kytaru a hrál sólo s kvákadlem. Šlo mu to docela dobře a dobře i vypadal. Nosil oblečení, jaké se tehdy nosilo: Nejdůležitější byly polovysoké šněrovací boty lemované třásněmi. Aby tuto ozdobu bylo vidět, musely být několikrát ohrnuté džíny. Ponožky musely být bílé nebo barevné, ale zásadně froté a musely být taky vidět, tedy džíny do půl lýtek! Do kalhot bylo zastrčeno triko, doma umělecky vlastnoručně barvené se vzory vytvářenými různým svazováním provazy a přes něj džínska, tedy riflová bunda. Na hlavě musel člověk mít vlasy na temeni poměrně krátce střižené, zato vzadu musely dosahovat nejméně na ramena, ještě lépe do půl zad. Náušnice se tenkrát nenosily. Takže přesně takhle vypadal náš neznámý, něděli co neděli s námi hrající kytarista. Škoda, že z Čáslavi to bylo do Chrudimě tehdy moc daleko.

Nedobrá tradice

A ještě jedna vzpomínka z Ronova. Stalo se, že Jirka Černý nejel hrát. Nevím proč, ale prostě nepřišel k odjezdu. Snad byl nemocnej nebo zamilovanej, nevím. Zkrátka jsme jeli bez sólové kytary. I nezbylo mi, než abych po celé odpolky Jirku nahradil. Náš neznámý tam tehdy myslím nebyl a tak jsme hráli ve třech a ani to nebylo poznat. Udělal jsem navíc ohromný objev: Dvě bedny zapojené do MONO 50 hrály líp než jedna! Co tomu říkal zesilovač nevím, ale patrně se mu to taky líbilo, neboť zvuk byl opravdu výborný. Tyhle nepříchody ( To je blbý slovo!) na smluvené místo v hodinu odjezdu na zábavu měly u Flowers svou tradici, kterou před lety založil Čudla, když místo hraní šel s Evičkou do kina a já musel místo něho Pod Lindou za bicí, následoval jej zmíněný Čeris a vše završil v poslední sestavě Flowers (vlastně to už byly normalizační Květiny) basista Pavel Luňák, který si snad zmýlil odjezd vlaku, nebo co, v každém případě však nepřišel na sraz, čímž mi umožnil návrat k mému oblíbenému nástroji při zábavě ve Starém Ransku, jak je dodnes zdokumentováno na filmovém pásu příležitostným kameramanem panem Jiřím Zahradníkem (dnes prokurista VZP v Praze). 
Ani tenkrát nám, myslím, Pavlova nepřítomnost nijak nevadila. Když už jsem u toho, trochu předběhnu čas a uvedu celou tehdejší sestavu: Vl. Gregor - sólová kytara Anfang, zpěv, Jan Rydl - doprovodná kytara Rickenbacker 12, zpěv, Pavel Luňák (ex Princes) - basa, zpěv, Ondřej Kudrnáč (dnes přednosta OkÚ Chrudim) - bicí, Václav Mašek - zpěv, housle. Působil s námi i František Postupa (bývalý porevoluční místopředseda ONV) coby konferenciér a přestávkový pouštěč desek (jezdec na deskách - discjokey). Na některých dobových propagačních fotografiích předváděl Bill prolézání tamburínou, kterou já jsem sotva protáhl nohu, případně se po jevišti proháněl coby rokenrolový buřič v tílku, maje Maškovu helmu na hlavě, moji basu v levé ruce, hroze při tom davům zaťatou pravicí oděnou do opět Maškovy rukavice motoristické. Byli jsme mladí a bylo to tudíž moc humorné.