přečetl jsem si s dovolením Tvůj dopis, a připadl mi fantastický. Nejen tím, jak skvěle a svižně je napsanej, ale i tím, jak jsi popsala sama sebe. Samozřejmě, jen útržkovitě, nikoliv precizně a zcela. Ale vidím (mimo jiné) před sebou odvážnou holku, která se vydá do světa - a to člověk nevidí každý den. Možná, že je k tomu potřeba, aby byl člověk trochu ulítlej. A hlavně ženská - v chlapech přece jen trochu toho dobrodružství dřímá, už od těch mayovek, který každý kluk (asi jen málokterá holka) přečetl. Hned mi to připomnělo další dvě holky, s kterýma jsem měl tu čest se potkat. Jedna, co se v Anglii dobře přiučila anglicky, když tam pár měsíců dělala ópérku, studovala sociologii a rozhodla se, že poletí do Ameriky, aby svou angličtinu i vlastní praxi ještě více zdokonalila. Co je ale hlavní - tu řeč i tu praxi chce získávat v ústavu pro přestárlé, nesamostatné lidi - tady je myslím na místě poklonit se až na zem. Další děvče jsem potkal v Cabo San Lucas, v mexické Baja California. Seděla v tom hicu pěkně vyletněná na židličce před malým hotýlkem a okolo jdoucím amíkům (jinak gringům) rozdávala letáčky se sdělením, že právě procházejí kolem hotelu, kde se nejlíp spí, baští a odpočívá. Pohodově nám vyprávěla o tom, že je z Rhodezie a že se rozhodla strávit mládí cestováním a studiem řečí. Čas od času si příležitostnou prací vydělá na pár dnů cestování, a tak to jde pořád dokola.

Ty dva příklady s tím tvým zdánlivě nesouvisí. Souvislost snad můžu hledat jen v tom, že když někoho takhle ve světě nebo u nás potkám, obdivuju a závidím. Závidím, ale i obdivuju ten ohromný prostor, který dnes mají děcka před sebou. Závidím těm, co ten prostor nejen vidí, ale co do něj dokážou i vlítnout. Závidím a štve mně, že nám bolšáni ten prostor upírali. A tak ti přeju, aby se ti dařilo a líbilo, nám přeju, abychom se od tebe zase něco dočetli.

Četl jsem ten tvůj dopis a bylo mi příjemně. Trochu jako se Škvoreckým - a jeho povídáním o Americe…