Ahoj S & L,

Tak jsem tady! Zatím ještě: nepřecházím ulice když nemám; neustále se něčím 
ovívám; ptám se jestli, je to tam "safe"; mluvím britským přízvukem; a 
kamarádím se s Evropanama. To se ale určitě brzy změní. - Dneska mi 
přidělili Sociál Security Number, tak to vypadá, že jsem na cestě k 
amerikanizaci. (Ono sice mimo universitu nic neznamená, ale při mé klice 
bych s ním možná i podporu dostala.)

Centrál Park je bomba! Hned v neděli jsem se tam vypravila na štrapáci, a 
zůstala jsem tam celý den. Vypadalo to, jakoby se tam chtěl se mnou sejít 
celej New York. Všichni ale bohužel, pravděpodobně zvyklí na rutinu 
všedního dne, buďto hrozně rychle utíkali, nebo jeli na kole a kolečkových 
bruslích. Vůbec jsem si to nebrala osobně, a bylo mi mnohem příjemnější 
vidět stopadesátikilovou mamku hrát volejbal, než zavzpomínat na mý hubený 
kamarády, co v neděli koukaj na Eastenders a Simpsony.

Měla bych ale začít po pořádku:
Sobota. Po našem velmi radostném telefonátu jsem se vypravila pro letenku. 
Všechno šlo do té doby jako po másle, takže jsem se vůbec nedivila, když 
cestovka otevírala až o půl dvanácté. Od toho momentu jsem se asi na dalších 
dvacet hodin vůbec nezastavila. Berte to trochu obrazně, vzhledem k tomu, 
že jsem asi za necelé čtyři hodiny odlétala z Heathrow. Letenka byla totiž 
vystavena na špatné jméno, takže mi museli vypsat jinou, což něco stálo, ale 
hlavně to trvalo další hodinu vzácného času navíc. Taky nebylo jisté, 
jestli vůbec mužu odletět. Domu jsem tedy s novou letenkou dorazila před 
druhou - a ještě, že jsem Julii před dvouma rokama pomohla, když si zlomila 
nohu. Ta holka zlatá mě hodila na letiště.

3.15. Letiště. Hodně lidí, znáte to. Kuwait Airlines. Nikdo nikde, jenom 
usmívající se odbavitelka Eva Adams, která mě oznámila, po obdržení mého 
pasu, že má v Pardubicích příbuzný. "Nice," odvětila jsem a čekala jsem na 
TU obvyklou otázku. Neudělala to, a tak jsem se ji že zvědavosti zeptala JÁ 
jak se jmenujou. "Wurst. Wurst, like a sausage in English," odpověděla. 
!!! "Hanička a Tomáš." Na dalších dvacet minut byli její kolegové svědky 
zajímavého rozhovoru o párkách a dršťkové polévce, zvířátkách, záchodkách a 
Krakově.

Odlétali jsme přesně ve čtyři. Za necelých sedm hodin jsem viděla tři 
filmy, pět kreslených masakrů Ben & Jerry, zkoušela nepřetržitě usnout, 
dvakrát jedla, kopala sousedy a těšila se až přistaneme. Jediný, co mě 
trochu leželo na myslí a čekalo po příjezdu, bylo hledání přístupu na 
internet, abych konečně zjistila, jestli mě někdo vůbec čeká. Internet jsem 
na Kennedyho sice našla, ale přístup byl bohužel omezen podmínkou držení 
Američan Express. Visa jim bohužel nestačila.
Tak jsem zavolala do hostelu na východní stodvacátéosmé ulici a vydala se na 
cestu. Vzhledem k tomu, že už byla docela tma, metro jsem vypustila a vzala 
jsem si autobus na Grand Central Station - taková větší Viktorka, odtud 
žluťáska ... a hajdy do hajan.

Moje hodně divná německá spolubydlící Lilly brzy po mém příchodu odešla se 
svým značně nevrlým přítelem, který se těšil na další noc nepřerušeného sexu 
v jejím prázdném pokoji. Vzkaz od Jill jsem si teda do mého příjezdu 
nemohla přečíst, tak jsem byla celou noc za kazišuka.

A byla zajímavá. Asi hodinu po té, co Lilly odešla, někdo ťuká na dveře. 
Lisa, která vypadala jako šestnáctiletý padouch z Puerto Rica, mě na další 
tři hodiny zabavila svýma problémama s alkoholismem, otravnýma chlapama a 
lásce k Lilly. Kolem třetí New Yorkského času jsem konečně usnula - abych 
se ráno probudila s něčím, co všichni, co někdy seděli nad Atlantikem (a 
mluví anglicky) nazývají jet-lag. Projevuje se to zdánlivou schopnosti 
okamžitě reagovat a častým zíváním spojeným se skelnatým pohledem. Přestože 
jsem nováček, moc dlouho jsem ale v tomto stavu nevydržela, k čemuž mě 
pomohla vydatná snídaně, dobrý kafe a první poradna New Yorkské konverzace 
na jednom fleku - s majitelkou, její rodinou a hosteláky z celého světa. - 
Řidiče autobusu, taxikáře a opilou Lisu s divnou Lilly k tomu teda 
nepočítám.

Konečně jsem se taky podívala na emajly... a vytočila telefonní číslo na 
Godmanny a Bukiety, který jsem do té doby neviděla. Jill mi pak se smíchem 
vyprávěla, jak se Melvin, který internet vůbec nepoužívá, hrozně bavil, že 
jsme na sebe měli jediný kontakt přes emajl. Takže asi v jedenáct ráno jsem 
dorazila k Jill a Melvinovi, poznala jsem Maddy, Lou, Milese, a tři kočky, 
jejichž jména si nepamatuju. Není to ani potřeba, protože se prý jejich 
jména mění celkem často. Hned mě ukázali pokoj, který je ve stejný výšce, 
jako střecha Columbijský university. Tak ji budu hlídat.

Jill a Melvin jsou oba zajímavý - Melvin chodí v bílém a kopie svých knih má 
ve své pracovně. Jill má řadu organomií a naopak nesnáší nelogické otázky. 
Melvin často píše - na Columbii v knihovně mají všechny jeho knihy, takže 
budu mít co číst. Jill je přes den na chvíli v práci a večer se učí 
hebrejštinu. Na tu se spolu vrháme už dneska večer, hned jak 
přijdu zpátky z koncertu v Central Parku.

Škola začala už včera a vypadá to skvěle. Oba moji učitelé mi už asi rok 
leží u postele. Teda jejich literatura. Ráno máme tři a půl hodiny učení, 
a odpoledne různý aktivity. Někdy konverzační lekce, filmy, jidiš zpěvohry 
nebo exkurze.
Asi za pět minut musím odejít na ten koncert - takže se zase brzy ozvu!

Jen tak v kostce: zatím se žádný velký překvápko nebo kulturní šok nekonal. 
Kromě velkých aut, schodišť na budovách z venku a horka je to tu jako doma. 
Doma znamená univerzální svět, který se skládá že zážitků už nastřádaných a 
zpracovaných. A možná něco navíc.

Zatím ahoj,
Ester