Obvykle hned po ránu zajdu se psem na “plochou dráhu”. On se vyběhá a já se chvilku zadívám do zeleně. Tak nabereme trochu energie do nastávajícího dne. Ani v pondělí 19. června jsem náš ranní rituál nevynechala a jak si tak pes pobíhal, mě napadlo, že je to na té ploché dráze nějaké jiné.

Chvíli mi dalo, než jsem přišla na to, co je tu jiné. Dokonalý pořádek. Ani papírek, ani lahev či plechovka. A pak mi to došlo. Jasně, zatímco my jsme spokojeně dospávali dojmy z Independentu, tady se uklízelo. Zalil mě pocit radosti. Taková výborná akce to byla a navíc po ní zůstala plochá dráha v tak krásném pořádku.

Protože mi už není osmnáct, nevydržela jsem na festivalu až do konce a tak jsem se o jeho násilném ukončení dozvěděla až z denního tisku, který jsem si zakoupila po procházce se psem. A najednou se mi ten původně krásný dojem z vyčištěné ploché dráhy zkazil.

Může snad někomu jednou za rok vadit trochu hudby, navíc v místě kde v blízkosti není hustá zástavba?

Nechce se mi věřit, že by snad ti kdož si postavili svá nová obydlí nad plochou dráhou byli tak netolerantní. Vždyť právě jejich americké domy jsou jakýmsi symbolem svobodomyslnosti a otevřené společnosti. Že by byli tolerantní jen k hodnotám které oni sami vyznávají? Že by nechtěli ve své blízkosti lidi, kteří se oblékají jinak než jejich oblíbení hrdinové televizních seriálů a kulturu ,která zrovna není odrazem reklamy na Coca Colu a dýchánky u Mc Donalda?

Je mi tak nějak divně z té ”vyčištěné ploché dráhy”.

A nejsem si jistá, že to změní byť hustě podepsaná petice.

Změnit se musíme my sami, jinak nás změní k obrazu svému právě ty reklamy na Coca Colu.