Úplně bláznivá stavba - Piazza d´Italia v New Orleansu


Právě uplynulo dvacet let od chvíle, kdy byla v městě New Orleans ve státě Louisiana slavnostně otevřena Piazza d´Italia amerického postmodernisty Charlese Moora. Prakticky ihned se stala kultovním dílem architektury a její reprodukce se rozlétly do světa. Jestliže postmodernismus postavil na hlavu řadu kánonů architektury, dovedl zde Moore vše ad absurdum.

Základní kontrast ovšem na většině reprodukcí není patrný: náměstí, vytvořené pro malou italskou komunitu, je totiž sevřeno mezi několik výškových administrativních budov dosti nudného vzhledu. Zato piazza hýří tvary, barvami, nápady. V centrální části je dokonce vytvořena plastická mapa Itálie a přilehlých moří. 

A ovšem všudypřítomné postmoderní citace z antiky, renesance, baroka. Absurdní jsou ovšem materiály, a také kde a jak jsou užity. A tak jsou antické hlavice z leštěné nerezové oceli, stejně jako hlavy - chrliče, antické římsy jsou lemovány "barovými" neonovými trubicemi, tympanon na stylizovaném chrámku je z ocelových trubek... To vše kombinováno s barevnými mramory a plasty. Vše doplněno o latinské nápisy, doslova ohavné kombinace barev, v podstatě taková ta disneyovská barevnost, která jde samozřejmě proti "vážným" citacím triumfálních oblouků, antických arén nebo římských kašen. 

Tato pastiš je vlastně jedním velkým kýčem, vytvořeným ovšem záměrně a s mimořádnou rafinovaností. Připomíná to ostatně třeba Liechtensteinovy popartové obrazy, kde jsou absurdně zvětšeny části comiksů, "ikony" popové éry Andy Warhola nebo giganticky zvětšené předměty denní potřeby Claese Oldenburga.

Jak všechny tyhle eklektické nápady architekta číst? Je to realizace horečnatého snu po silné dávce narkotik? To jistě ne, Moore je starší usedlý a velmi konzervativně působící pán s brýlemi a licousy. Spíš mu šlo o jiné věci - oživit banální prostředí, odlidštěné konformní architekturou. Pro malou italskou kolonii, obklopenou a téměř pohlcenou jinými etniky (jsme v New Orleansu - tedy Anglo-Američany, černochy, potomky Španělů, Mexičany, Indiány a míšenci) vytvořit trochu té bláznivé Itálie se všemi reminiscencemi. Pro postmodernismus je vlastní i nadsázka, absurdita, kontrast, šok. V rukou dobrého architekta tohle vše může fungovat a postmodernistické hnutí v architektuře přineslo jisté oživení v sedmdesátých a osmdesátých letech. 

Bohužel těch skutečně dobrých projektantů, kteří s tím vším historickým materiálem umějí invenčně zacházet, není zas tak mnoho. A tak jsme se dočkali velmi brzy různých banalit, jako třeba různých barevných přístřešků a štítů na panelácích nebo kýčovitých - ale už bez nadsázky! - vil zbohatlíků. Postmodernismus tak zemřel na to, proti čemu původně bojoval. Dnes je téměř mrtvý a mladší generace se od něj znechuceně odvrací. Tak jak to bývá vždy, nakonec se vrací k modernismu a "posťárně" se vysmívá. Ne vše, co postmodernismus přinesl, však patří do starého železa. Přinejmenším probudil zájem o historické slohy, o úctu ke kontextu, větší respekt k památkám i k zdánlivě banální, ale přesto zajímavé periferní architektuře... 
                                                     Zdeněk Lukeš, Neviditelný pes