Jestliže máte na dovolenou tři dny, tak jako se mi to stalo tento rok, nezbývá, než se nějak zařídit. Stačil dopis od kamaráda z Telče a bylo rozhodnuto. V pátek vyjedeme za krásami vlasti české a v neděli se vrátíme.

Do Telče jsme přijeli v podvečer a samozřejmě jsme se nejdříve sháněli po ubytování. Začalo to vypadat špatně, první i druhý hotel obsazeno, ale najednou hotel Celerin … poslední pokoj volný! Kouzelný hotýlek v koutě s nádherným výhledem po celé délce náměstí. Nechci zmiňovat cenu, ale je stejná jako v chrudimském hotelu Bohemia. Když potom porovnáte atraktivitu místa a romantiku telčského hotýlku včetně kouzelně zařízeného interiéru, nezbývá než se divit.

Večerní procházka Telčí je zpestřena zcela náhodným zážitkem. Na setmělém náměstí svítí jenom pár oken a z jedněch se ozývá zpěv lidových písní. Atmosféra jako v minulém století. Co na tom, že tam zkoušel místní folklorní soubor.
Telč se za posledních deset let hodně přiblížila atmosféře evropského turistického centra. Možná ke své škodě. Kdo si pamatuje, jakou atmosféru měl Český Krumlov před deseti lety, ví, o čem mluvím.

Ráno vyrážíme do Slavonic. To, co zmiňuji výše, se doposud dá částečně nalézt v tomto renesančním evropském skvostu.

Při své první návštěvě koncem 80. let jsem nadšeně pozoroval “sicilský klid”, který panoval na slavonickém náměstí. Dvě babky v černém na lavičce a dalším obyvatelem náměstí byla už jenom rezatá kočka na druhé straně. Jeden, dva obchody, hotel-pajzl, který už několik dní neměl hosta. Prostě nádhera. Jako u vytržení jsem nasával atmosféru zastaveného času.
Dnes se sice mnoho nezměnilo, ale turismus je poznat už i zde. Zatím pouze přes den, hotel je stále stejný, takže po sedmé večer je i zde klid. Tedy až na pár hospůdek, ve kterých sedí spousta mladých lidí. Nevím, kde se tu vzali, ale snad genius loci města láká mládež z velkých měst.
Jedním z center je hospoda Besídka, kterou kdysi založili lidé okolo pražského divadla Sklep a která má atmosféru pražských “scene” hospůdek. Dalším oživením jsou mladí výtvarníci, kteří v nedaleké vesničce Maříž produkují proslavenou keramiku. Mimochodem pražský výtvarník Kryštof Trubáček, který stál u zrodu tohoto fenoménu, před několika týdny zemřel. Snad jeho odchod neukončí začínající tradici vesele pomalované keramiky, která Maříž proslavila po celé zemi.

Povídáme si s místními o slavonickém fenoménu a dozvídáme se, že není vše tak, jak vypadá. Místní až tak nepřijali “nájezd” pražských intelektuálů a žijí ve své maloměstské pohodě dál. Až na komunistického starostu, který je paradoxně velmi pracovitý a snaží se Slavonice pozvednout ze staletého sna. Otevírá kostelní věž jako rozhlednu, zprovozňuje slavonické podzemní chodby a láká turisty z celé Evropy.V čemž mu čile pomáhají movitější intelektuálové z celé střední Evropy, kteří s chutí nakupují nemovitosti. Jedním z nich je i hlavní architekt města Vídeň.

U srdce zahřála informace, že jeden z chrudimských měšťanů, který nedávno bravurně zrekonstruoval dům na chrudimském náměstí, investuje do rekonstrukce hotelu na náměstí slavonickém.

Netknutá nádhera Slavonic se zachovala díky absolutní hospodářské krizi, která město potkala koncem sedmnáctého století. Tenkrát stačilo trochu pustošení švédskými žoldáky a rozhodnutí Marie Terezie o přesunu poštovní trasy z Prahy do Vídně. A nakonec i bolševik přiložil na padesát let ruku k dílu zřízením hraničního pásma. Z těch ran se město až do devadesátých let našeho století nevzpamatovalo, čímž se stalo muzeem renesance ve střední Evropě.

Napadá mě, že podobný osud by mohla mít i naše Chrudim. Stačí uzavřít město investorům a za sto let se můžeme chlubit unikátním muzeem z přelomu tisíciletí. A nebudeme na to potřebovat Švédy - vystačíme si sami.

Ve Slavonicích se nedá pořádně přenocovat, a tak odjíždíme přes blízký hrad Landštejn směrem na Jindřichův Hradec.

Městečko bylo kulturně vždy velmi podobné našemu, jeden hotel, jedno gymnásium, ospalý klid na náměstí a až na průměrný hrad byla obě města docela zaměnitelná.
Ne však dnes. Turistický ruch opět zapůsobil jako zázračný šém. Hotelů je na náměstí hned několik, téměř desítka pensionů a celé léto spousta kulturních akcí na zámku. V den, kdy jsme přijeli, vystupoval na nádvoří jindřichohradeckého zámku Pavel Žalman Lohonka a Vlasta Redl. V nádherných kulisách renesančního nádvoří jim naslouchalo přes dva a půl tisíce lidí až do pozdní noci. Když se blížilo finále koncertu Vlasty Redla a akustická úroveň jeho kapely překračovala 120 dB, očekával jsem celkem logicky, že přijdou strážníci Městské policie a koncert předčasně ukončí z důvodu rušení nočního klidu. Nic se však nestalo. Nevím tedy proč, ale snad to bude tím, že jindřichohradecká radnice podporuje kulturní akce nejenom slovy, ale i činy. V tomto případě nečiny.

Dobře se usínalo v pensionu U tkadlen pod zámeckými hradbami, kde za 450,-Kč na osobu nabízejí romantický komfort ze sedmnáctého století.

Mimochodem. O vyhořelé palivo z této elektrárny bude nutné se starat stonásobně delší dobu, než se Egypťané starají o svoje pyramidy od jejich vzniku. Dobré co?

A pak už je tu Bechyně. Jsme zvědaví co mediálně proslulý podnikatel s krevními konzervami pan Šťáva dokázal z ospalého městečka za pár let udělat. První dojem je špatný. Bechyně je snad ještě ospalejší, než bývala před pár lety. Hospody na náměstí zrušené, jediná, proslavená Protivínka zavírá v neděli v 15 hodin. Návštěva zámku se vstupným 70 Kč také příliš nelákala. Kulturní šok ale přišel s návštěvou stálé expozice životního díla sochaře Vladimíra Preclíka.

Donátor Šťáva vytvořil v zámecké sýpce pro dílo fenomenálního sochaře úžasný prostor. Ve čtyřech patrech o rozloze snad 1500 metrů čtverečných můžete shlédnou přes stovku polychromovaných soch a obrazů, které právem zařadily Vladimíra Preclíka mezi evropské umělce. A není divu, že v katalogu výstavy se k lásce k Preclíkovu dílu vyznal i světově proslulý Čech Milan Kundera.

Začalo pršet a tak tomu bylo až do Chrudimi. Moc jsme si neodpočinuli, ale hlavu máme plnou zážitků. Tak to zkuste taky.