Vyrůstal klidně celá léta na rohu toho domu, který tam, na kraji pole nad nádražím, vystavěli tak jako jiné domy svépomocí mladí lidé.

A tehdy snad právě jeden z nich ve své pošetilosti, pro radost svou i sousedů, vysadil tam ten smrk. Aby nejenom novým bytem, ale i trochou přírody byla potěšena duše městského člověka. A ten celkem jinak obyčejný strom skutečně celá léta plnil ten před lety mu daný úkol, aby se dnes, kdy již ti bývalí mladí jsou staří, stal trnem v oku těm z nich, kteří už na své mládí nejspíš zapomněli. Začal jim svou přítomností vadit. Snad, že stojí stále zpříma, když jim stáří již záda ohnulo a hlavu pomotalo. Hledali a ve svých myslích byli přesvědčeni, že nacházejí důvody pro jeho další nebytí. Prý nedostatek světla pro jejich byty, vlhkost do jejich příbytků, křik hnízdících ptáků. Nesmysl, strom stál mimo dům, nepřekážel. Jaký jiný důvod ještě vymyslet, aby strom, který je tiše provázel podstatnou částí jejich života zmizel? Jakou komisi sehnat, aby nepřející člověk dosáhl svého a "nehodnou" dřevinu nechal odstranit? Kolik dopisů, kam a komu napsat? Kolika lidem vyhrožovat prokletím?
Nevím. Jediné, co vím, je skutečnost, že v úterý 18. dubna 2000, vpředvečer Dne Země (22.4.), kdy si připomínáme význam přírody pro život člověka, byla jedna její živá součást v chrudimské Nezvalově ulici u domu číslo 826 navždy odstraněna. Zbyl jenom pahýl na těle přírody a smutek v duši člověka.

Zamyslí se někdo odpovědný?