Hromy a blesky stíhaly oblohu, proudy vody odnášely z ulic odpadky, psi zalezlí pod kanapem kňučeli strachy a každý z občanů města byl rád, že má pevnou střechu nad hlavou. Jenom jedna žena ve městě se nebála, zvyklá na nepohodu a na nepřízeň osudu. Vydržela všechno, hnědý i rudý mor a pamatovala revoluce, kontrarevoluce i normalizace.

A najednou, z čista jasna, udeřil blesk. Stalo se to v úterý, 13. června 2000 ve večerních hodinách.

Počasí a blesky obzvlášť nemají žádnou souvislost s chováním lidí. O všem rozhoduje většinou pouze příroda a snad také náhody. Většinou. Odjakživa však lidé přisuzovali přírodním úkazům větší moc. O Keltech se říká, že se nebáli ničeho, jen přírody. A věděli, že když někde udeří hrom, přijde pohroma.

Nechci se podvolit barbarským rituálům, ale co když … že by nám příroda něco chtěla naznačit, nebo snad dokonce Bůh? Ve Starém zákoně byl hrom hlasem božím. Co by nám však chtěl říci? Nechce se mi věřit. Proč? Za co? Že by za zpupnost? Nedostatek pokory?

Nevěřím v Boha a Kelti už zde také nejsou. V co však věřím je lidský rozum. Rozum, který říká, že židle stojí, pokud má alespoň tři nohy (jistoty), že dříve než dům, stavěli naši předkové stodolu, aby je mělo co živit, a že nejdříve je potřeba peníze vydělat a pak se může utrácet.

Nic takového se v Chrudimi již několik let neděje. Za peníze, které jsem dostali od tetičky z Ameriky (akcie Opatovické elektrárny) si kupujeme auta, televize a zájezdy na Mallorcu (rekonstrukce divadla, stavba nerezového koupaliště a zastřešení zimního stadionu). Deset procent občanů města nemá práci a investoři se Chrudimi vyhýbají obloukem. Titanic se potápí a kapela hraje pro radost. Když už nemáme rozum my, tak alespoň ten hrom. Díky Bohu.