Řekl Jaroslav
Hutka ...
Zabetonovaná česká politika
Devadesátá léta jsou už, zaplaťpánbůh, za námi, a až se na ně
bude jednou vzpomínat, nebude na co. Blbá nálada a mafiánský kapitalismus budou
možná jediným pojmenováním, jak to bylo zjednodušeně vyjmuto z mnoha výroků
myslivého Václava Havla. Bylo to zase jedno z těch prázdných desetiletí, jak už se
to nám Čechům za těch posledních dvě stě let, co jsme si vymysleli Temno,
pravidelně stává. Václav Klaus se sice na termín mafiánského kapitalismu chytil
jako potrefená husa, a jak je jeho zvykem, mlžil, když mluvil o nejasných tisících
uražených podnikatelů a obyvatel, ale v prázdnu jeho jakýchkoli výroků není co
rozebírat. On je sice velký, mocný a nejmocnější toho tunelářského desetiletí,
ale co teď s ním, když už není z čeho rozdávat? Jelikož on ten mafiánský
kapitalismus založil, tak by k tomu vlastně měl co říct, ale neřekne, protože
neumí. Ale ani ne proto, že by musel lhát. On ani neví, kdy lže. V tom je ten velký
problém našeho malého Klause, mužíčka, kvůli kterému se má teď předělávat
ústava i volební zákon, aby konečně mohl sám bez koalice přeskočit laťku, která
mu předtím byla moc vysoko. Vidí jen sám sebe, tak jak má rozeznávat takové pro
něj vnější záležitosti, jako je lež a pravda? Svůj vlastní zájem cítí jako
pravdu a její prosazování přece nemůže být lež, ne? Jde o úspěch, o získání
moci a její udržení. A když jde člověku o udržení moci, tak chybuje pouze tím,
že ji ztratí, nikoli tím, že se spojí se svým bývalým, a možná i budoucím
nepřítelem.
Člověk s takovým cílem o sobě nepochybuje, samozřejmě, a jelikož ve vlastním
zájmu je patologicky pracovitý, zažívá nakonec hmatatelný úspěch v prostředí,
které je líné a plné nejasností. Typ člověka Václava Klause nám ale není cizí,
proto ho chápeme i volíme. V Česku jsme sice zvyklí takové lidi považovat za
blázny, kterými asi i jsou, ale my nejsme těmi, kteří by je měli pod kontrolou.
Pouze žijeme tak, že na nás tak úplně nemohou, jsme zvyklí přežívat, a to tak
důsledně, že z toho vznikl už i typ kolektivního souznění, ale vládnout je
necháváme. Či dosud to tak bylo. Klaus, nebo Husák? Čech pokrčí rameny, protože
jsou pro něj oba tito pracovití cílevědomí ješitové prakticky stejně vzdálení a
pro život stejně nepoužitelní.
Malým despotům se nefandí
Ale i když Česko zůstává konzervativně nezměněné, čas světa, ve kterém je
Česko drobným ostrůvkem, se posunul do dalšího tisíciletí. Fakticky se už postaru
vládnout nedá, i když naše obyvatelstvo by k tomu bylo stále připraveno a Klaus se
svou malodušnou sebezamilovaností by byl vynikajícím diktátorem, anebo, v našich
malých českých podmínkách, úspěšným diktátorským poskokem kohokoli, kdo by mu
diktátorství na vlastním území povolil či prosadil. Jenže se narodil ve špatný
čas, kdy žádný Berlín ani Moskva střední Evropě už nepatronují a dnešní Brusel
ani Washington malým despotům nefandí. V době globalizace a internetu sice despotismus
nezmizel, ale seznal tak zásadní proměnu, že budeme muset chvíli počkat, než budeme
schopni přesně popsat i prožít jeho nový fenomén. Ale pracovití géniové, jako
Napoleon, Hitler nebo Stalin, či trapně lokálně geniální a pracovitý Klaus, už
ztratili svou tlupu, kterou by mohli vést a kontrolovat. Území, jazyk a nevyhnutelné
zařazení člověka do svého kmene ztratily půdu pod nohama. Já si dnes myslím, že
komunismus vlastně ani neprohrál. Byl pouze rozložen globalizací. Na kosovských
polích, tam na Balkáně, se ještě vede bitva za staré časy, ale je už také
prohraná, i když stojí tisíce životů. Miloševič už vražděním nemůže
pádlovat proti proudu světa, který se stává, téměř biblicky, jen jedním.
Ale abych se vrátil do minulého tisíciletí. Ta poslední tři století se nám
Čechům vlastní vinou nepovedla. Obrozenci své romantické vlastenectví postavili na
historické lži, čehož dnešní výsledek je, že z vlastních dějin se nelze učit, a
tedy ani po svém pokračovat někam dál. A z minulého (dvacátého) rozbitého století
zřejmě zůstanou jen tři skutečné politické osobnosti. Masaryk, Hácha a Havel. Sice
každý z nich po svém a jinak tragicky neúspěšný, ale ten hluboký a dramatický
obsah jejich doufání a idejí, které nasadili proti nepřízni vývoje, bude člověka
vždy vzrušovat a klást každému z nás otázky, ty základní: K čemu zde na světě
jsme a co dobrého v životě dokážeme?
Přijali poděkování a
neodešli
Václav Klaus a jeho vidlácký předseda vlády Zeman lidskou duši neosloví. Oni jsou
jen takové ty politické vši, proti kterým ještě lidstvo nenalezlo účinný
postřik. Však také ona nahodilá "studentská" výzva Děkujeme, odejděte!
se týkala právě jich a nečekaně zabrala. Od kavárenského stolku ve Slavii skočila
rovnou do kolektivního vědomí, a to se nestává jen tak. Ve dnech desátého výročí
toho, co jsme si mysleli, že byla konečně naše revoluce, tato výzva pro chvíli
oslovila celé území. Skutečně jsme před deseti lety v cosi uvěřili, jenže ty
klíče, kterými se cinkalo, zůstaly zase jen klíči od našich vlastních osamělých
domovů. A to bolí. A dnes, po několika pouhých měsících, zbyl z té hlasité výzvy
zas jen pocit té známé české kocoviny, která s námi od obrození věrně kráčí,
téměř už jako pocit identity: oni zůstávají a je jim úsměvno nad naší bezmocí,
nad bezmocí naší přesily. Oni zůstávají, ale dnes už přece jen někde na konci
Prvohor. Tohle poznání by mohlo být radostné, kdyby nebyl život tak krátký,
desetiletí tak dlouhé a cesta k té přece jen vytoužené normální společnosti
stále tak vzdálená.
Jaroslav Hutka (Lidové noviny) |