Často chodím s dětmi a se psem na plochou dráhu. Není to daleko a je tam trocha zeleně a prostor na vyběhání dětí i psa. Nechodím tam sama, potkávám tam rodiče, kteří tam učí jezdit děti na kole, kluky kteří kopou do balónu, rekreační běžce, občas další pejskaře a skupinky mládeže, která tu posedává na trávě a baví se.

Nic tu dohromady není a přesto to je jedna z mála zelených oáz v Chrudimi, kde není nic zakázáno.

Nepochopím, kdo to mohl udělat. Copak jemu není líto té trávy po které se předtím dalo chodit, běhat či si na ni sednout? Ten člověk asi nenávidí přírodu a tak se jí mstí, nenávidí lidi tak je takto zraňuje, ale asi také nenávidí sám sebe, protože on je také součást té přírody.

Nechci a nemohu ho omlouvat, ale možná ho napadlo odložit svoje odpadky tady na ploché dráze, když tu uviděl už několik měsíců starou hromadu asfaltu. Možná to někdo povolil, takto “recyklovat “ starý povrch silnice. Znám ale přijatelnější způsob jak se zbavit odpadu.

To už jsme se sami sobě tak odcizili, že si myslíme, že se nám takovéto jednání nevrátí zpátky jako bumerang? Ještě nevím co udělám, ale ta hromada mě nejen štve, ale i děsí. Mám vzít auto a přes zákaz vjezdu tam zajet, naložit ten odpad do kufru a odvézt ho o pár metrů dál do sběrného dvora, nebo tam zase zítra půjdu a budu se jen rozčilovat čemu se to musím vyhýbat? Tu hromadu odpadků snad ještě přemístím, ale s tím asfaltem nic nesvedu, nemám náklaďák.