Začalo to už někdy koncem minulého roku. Bylo mi doporučeno rekreační zařízení v Pikovicích, které je však třeba hodně dopředu nejen objednat, ale i zaplatit. A tak jsem půl roku dopředu určil týden, kdy pojedeme na dovolenou, přičemž takhle dopředu jsem nikdy neplánoval ani termín expedice do Afriky.

Pár dnů před odjezdem na Sázavu jsem v Novinách Chrudimska (7.7.2000) přečetl zajímavou informaci o tom, že nějací nadšenci pořádají výlet historickým vlakem - z Přibyslavi do Sázavy a zpět. Kouknu do mapy a zjišťuji, že Přibyslav i Sázava je celkem při cestě a rozhodujeme se - pro vnuky připravíme zážitek. Manželku s klukama vyklopím v Přibyslavi na nádraží a sám s nákladem lodí (kanoe a dva kajaky) pojedu do Sázavy, kde na ně počkám.
Osud však byl milosrdný. Cestou se nám nějak vysmekla kanoe a našla si svou vlastní trasu do příkopu, přišli jsme na to za pár kilometrů, tím jsme ztratili rozhodujících 20 minut. Dobrý člověk, který nám loď u příkopu hlídal, nás potěšil sdělením, že si z toho nemáme nic dělat. Chlapi od nich takhle ztratili káď i s kapry, což prý bylo horší. Na nádražíčko jsme přijeli pozdě, takže jsem vystoupil i já, abychom společně zjistili další odjezd a plán. Tam jsme zjistili, že informace z CH. N. je sice pravdivá, ovšem neúplná. Nejednalo se o město Sázavu, ale o maličkou vesničku Sázavu u Čehosi, pár kilometrů od Přibyslavi. Tam byla výstavka tří parních lokotek a na plošině drezíny jezdil dokolečka historický vláček. Vše dobře dopadlo, pokud by vše klapalo, čekal bych před nádražím v Sázavě asi dodnes.

Do Pikovic jsme přijeli v neděli navečer, vyfasovali jsme předplacenou chatičku u řeky a těšili jsme se, jak zítra s klukama pokoříme peřeje pod Týncem. Ráno nás trochu přibrzdil déšť a předpověď počasí, která naznačovala, že letní týden, který si člověk vybere půl roku předem, nemusí být vůbec letní. Odpoledne bylo zamračené ale nepršelo, takže jsme vyjeli sázavským pacifikem z Pikovic do Kamenného Přívozu. V hospodě U pošty si dali slušnou porci hovězího na špeku a pak asi 10 kiláčků zpátky procházkou podél Sázavy známou Žíznivou stezkou.

Další den jsme v dešti čekali do večera na záblesk sluníčka mezi huňatými mračny a když předpověď předpověděla déšť a teploty kolem 15 °C, zjistili jsme, že osud k nám není milostiv. Naházeli jsme věci do auta a jedeme domů, nálada se vylepšovala s vědomím, že i v dešti je možné zabývat se prospěšnou činností. Rozjímání ukončil mužík v černém a s plácačkou. Zjistil, že na přívěsný vozík nemám technickou prohlídku. Stálo mne to poslední tři stovky a ponaučení - čím déle se člověk těší, o to horší bývají výsledky.