V poslední době se stále častěji mluví o právech pacientů, avšak málokdo z občanů si je dovede blíže představit.

Platné zákony a další předpisy obsahují určitý výčet práv pacientů, avšak dodatečně se ukazuje, že pouhé proklamace nestačí.

PRÁVO NA LÉKAŘE

Zákon o veřejném zdravotním pojištění deklaruje právo pojištěnců na výběr lékaře . Přesto se pacienti v praxi velmi často setkávají s tím, že je lékař odmítne přijmout a u žádné instituce (pojišťovna, okresní úřad, ministerstvo zdravotnictví) se nedovolají nápravy - zpravidla je jim doporučeno hledat náhradního lékaře. Příslušný zákon totiž znehodnocuje "právo na lékaře" ustanovením, podle něhož si lékař sám může stanovit svou pracovní zátěž, a tedy i sám rozhodnout, zda pacienta navíc přijme.

V institucích, k nimž se nepříjemně zaskočený občan odvolává, působí úředníci-lékaři, kteří jsou často ve střetu zájmů, neboť mívají pracovní úvazky ve zdravotnických zařízeních.

Obdobně je tomu i u ostatních práv pacientů deklarovaných dosavadní legislativou. Zdravotní pojišťovny mají např. kontrolovat kvalitu zdravotní péče, avšak zákon tuto jejich povinnost nijak blíže neupřesňuje a státní orgány plnění tohoto úkolu od pojišťoven nevymáhají.

Tímto způsobem se tedy právo občanů na kvalitní péči v praxi zcela popírá.

Jednou z nejčastějších stížností pacientů je to, že jim lékař odmítne poskytnout informace o jejich zdravotním stavu nebo zprostředkovat nahlédnutí do zdravotní dokumentace.

Zákon o péči o zdraví lidu sice uvádí, že lékař je povinen poučit vhodným způsobem nemocného o povaze onemocnění, avšak bez upřesnění, "jakým způsobem", se i tato proklamace stává jen cárem papíru. Obecně tedy lze prohlásit, že platné zákony v ČR se zmiňují o relativně mnoha právech občanů v systému zdravotní péče (zdravotní péče bez přímé úhrady, kontrola poskytnuté péče, vyslovení souhlasu s lékařským výkonem aj.), avšak jejich neúčinnou formulací tato práva činí prakticky obtížně vymahatelnými. Některá hlavní práva občanů-pojištěnců, běžná v zahraničí, v naší legislativě zcela chybějí.

Jedním z nejdůležitějších práv občanů v západních zemích je totiž všeobecné volební právo do dozorčích orgánů zdravotních pojišťoven, kdy pojištěnci mohou své zástupce nejen přímo volit, ale mohou také sami kandidovat, vznášet námitky proti neregulérním volbám a žádat odvolání svých zástupců při jejich pochybení.

Občané v ČR se zpravidla vůbec nedovědí, že probíhají volby do jejich pojišťoven, nemohou sestavit vlastní kandidátku (museli by mít známost např. na okresním úřadu) a nemohou vznést námitky proti členům dozorčích orgánů, kteří se dopouštějí vážných chyb (zákon tyto mechanismy neobsahuje).

NE PRÁVO, ALE POVINNOST!

Evropská unie od nás v současné době vyžaduje, abychom se přizpůsobili právnímu řádu západních zemí. Jeho hlavní osou je to, že každá deklarace zákonného práva je vždy provázána celou sérií opatření, tak aby jednotlivé nároky občanů byly v praxi důsledně vymahatelné i kontrolovatelné. Tímto hlavním pravid lem se v EU řídí také všechny zdravotnické zákony v návaznosti na zákony o státní a veřejné správě (kvalifikovaní úředníci bez střetu zájmů) i na zákony ke správnímu řízení a soudnictví (jde o velmi důležitou součást vymáhání práv).

Zahraniční zdravotnické zákony nebývají formulovány tak, že "občan má právo", ale ukládají jednoznačné povinnosti všem subjektům (pojišťovnám, lékařům, státním úředníkům), které mají občanům v oblasti zdravotní péče sloužit.

Ať už jde o zákon o zdravotním pojištění, o lékařích, o nemocnicích, či o lékařské komoře, v zahraničních normách se od prvního do posledního paragrafu volí formulace typu: pojišťovna musí , pojišťovna nesmí, lékař musí , lékař nesmí ...

Z toho pak automaticky plynou práva pacientů. Za deklarovanými povinnostmi subjektů, které mají sloužit pacientům, pak následuje upřesnění, jakým způsobem bude určený úkol v praxi zajišťován, aby povinnost nemohla být obcházena s výmluvou, že nebyla stanovena jednoznačně. Dále jsou pak vždy určeny sankce za nesplnění zákonných povinností. Zahraniční zákony např. uvádějí, že lékař ve smlouvě s pojišťovnami nesmí vystupovat proti zájmům pojištěnců.

Pokud tak učiní, jsou všechny pojišťovny v daném kraji povinny rozvázat s ním smlouvu. Zástupci pojištěnců ve správních radách pojišťoven si pak již sami ohlídají, zda v této oblasti není porušován zákon. Jen na okraj - v zahraničí neuzavírají smlouvu s lékaři ředitelé pojišťoven, ale činí tak členové správní rady pojišťovny. Lékaři mohou s pojišťovnami vyjednávat o úhradách a o podmínkách své práce, ale nesmějí přitom žádným způsobem ohrozit pojištěnce.

ROZHODUJÍ ZÁKONY?

Jedním z důležitých prvků ochrany práv pacientů v zahraničí je zákonné limitování "moci" státních úředníků, o němž se u nás takřka nic neví. I tuto oblast nám již připomněla Evropská unie, která požaduje, abychom se naučili vládnout výhradně prostřednictvím zákonů, nikoli přes subjektivní rozhodování úředníků. Dnes například český Parlament může libovolně rozhodovat o investičních dotacích pro nemocnice.

V zahraničí je systém dotací přesně určen zákony , takže úředníci státní a veřejné správy nemohou zájmy daňových poplatníků ohrozit subjektivním rozhodováním. Ministr zdravotnictví v České republice má dnes příliš volný prostor k manipulaci s úhradami zdravotní péče, pokud se pojišťovny s poskytovateli péče spolu nedohodnou.

V západních zemích mají pojištěnci zákonné záruky, že ani ministr, ani pojišťovny nemohou překročit pevné mantinely, které zajišťují kvalitní péči a hospodárně vynaložené pojistné. To znamená, že úhrady nesmějí překročit roční objem vybraného pojistného a přitom kvalita péče se nesmí snížit pod již dosaženou úroveň (zákony naopak deklarují právo na trvalý rozvoj medicíny). Pojištěnci si pak mohou sami zvážit, zda jsou ochotni zdravotnictví racionalizovat, nebo zvýšit pojistné.

Co má pacient udělat, není-li spokojen se svým lékařem?

1. Zvolit si jiného lékaře, pokud v místě bydliště pacienta existuje více lékařů stejného typu.

2. Podat stížnost na právním oddělení své zdravotní pojišťovny (okresní pobočka pojišťovna) - doporučeně nebo si nechat potvrdit kopii.

3. Podat stížnost u vedoucího zdravotnického referátu okresního úřadu.

4. Není-li pacient spokojen s vyřízením stížnosti u výše uvedených institucí, může uplatnit stížnost na kontrolním odboru ministerstva zdravotnictví ČR (Palackého náměstí 4, Praha 2).

5. Poté se může pacient obrátit na okresní soud. Sociálně slabší občané mohou soud požádat o to, aby náklady na právního zástupce hradil stát.

Nejdůležitější práva pojištěnců - pacientů v EU:

1. právo volit i kandidovat do dozorčích orgánů pojišťoven

2. právo na kvalitní, trvale se rozvíjející péči, poskytovanou humánním a přitom hospodárným způsobem

3. právo na profesionální a nestranné přešetření sporu s lékařem (pojišťovnou aj.) za účasti soudce z povolání a pro pacienta zdarma (rozhodčí řízení hradí pojišťovny a lékařské organizace)

4. právo účastnit se všech druhů rozhodování o zdravotní péči prostřednictvím svých zástupců

5. právo kontroly nad kvalitou péče a hospodařením pojišťoven i smluvních zdravotnických zařízení. (Viz zákony SRN, Rakouska, Švýcarska, Nizozemska aj. )