Parlament se médii dlouhodobě nezabýval, leč nyní jeho část popuzeně lepí na naštvaný a tudíž někdy i nespravedlivý dav nálepky typu "maoistické bojůvky". Co však lidem zbývá, když se jejich poslanci před volbami divadelně perou, po nich se oposmluvně obejmou a svorně kšeftaří s vysokými, finančně i mocensky dobře ošetřenými funkcemi? Není divu, že občané mají oprávněný strach o to, že bude vytunelováno to jediné, čeho opravdu dosáhli: svoboda, zvláště svoboda slova.

"Nejde o svobodu slova, ale o to, zda budeme ctít platné zákony a pořádek," řekl tuto neděli v Sedmičce předseda mediální komise PS Ivan Langer (ODS) Vladimíru Mlynářovi (US). Opravdu? Málo kompetentní rada, již porodily zejména dvě největší partaje, dosadila do čela ČT špatného manažera. Co bylo skryto, vyvřelo. Převaha poslanců prostě zhmotnila paskvil, který udělala z parlamentní demokracie. Zvolte nás, to je vaše jediné právo, vzkazují oposmluvci voličům. S vaším mandátem naložíme podle své úvahy. A nyní si stejní lidé stěžují, že občané tuto formu správy svých věcí nechtějí respektovat. 

Forenzní audit hospodaření v ČT požadují, přinejmenším slovně, všichni. I stávkující zaměstnanci. Obě strany konfliktu chtějí i průhledné a kontrolované hospodaření. Kritikové dnešního stavu dobrý zákon. Kompetentní a respektovanou radu v širším složení. Špičkového manažera v čele televize. Nezávislé zpravodajství podmíněné závazkem vůči mravnímu a profesionálnímu kodexu. Atd., atp. 

Zastupitelská demokracie však dostala v Česku cestou oposmlouvy pecku, po níž se stále motá jako frajer, který vyletěl oknem z restaurace. Střízliví zejména sociální demokracie, jejíž část hledá formu, jak se distancovat od předsedy opilého mocí. Jestliže k tomuto vystřízlivění přispěje krize v ČT, můžeme za ni nakonec ještě poděkovat. Lidé volali minulý týden po "konci pimprlového divadla". Sotva si však kapři vypustí rybník, poslance nevyjímaje. Můžeme - musíme - však chtít takové divadlo, které nás nebude urážet. A bez kompromisu. 

Krize kolem ČT má však ještě jeden aspekt, o němž se mnoho nemluví. Zaměstnancům ČT, kteří deklarují že bojují za demokratické hodnoty, vyjadřují podporu desetitisíce lidí. Někteří z nich jsou ale na svých pracovištích konfrontováni s nedemokratickými praktikami zaměstnavatelů, kteří nedodržují zákoník práce a využívajíce tísně svých zaměstnanců nutí je různými formami nátlaku k tomu, aby akceptovali nedůstojné pracovní podmínky. Ty jsou nezřídka v příkrém rozporu s uzavřenými smlouvami.

Tito lidé mají smůlu; nevládnou televizí, o svých problémech nemají šanci informovat, stávkovat se bojí ze strachu o byť mizernou, přece jen práci. I oni si však zaslouží solidaritu, tentokrát ze strany těch, za nimiž nyní stojí. Stát na straně spravedlnosti by mělo být součástí mravního kodexu každého poctivého novináře. Až příliš často tomu tak však - zejména v regionálních médiích - není. Původcem je opět strach, možná i pohodlí. Mravní kodex poctivého novináře by však měl zahrnovat i takové pojmy jako je sebeúcta a profesionalita.
                                                                                     Milan Daniel