| Flowers
15 Pokračování vzpomínek Jana Rydla na pravěk chrudimského bigbítu Epilog? Vše neprůchodné jsme slíbili odstranit a domluvili jsme se, že až dodáme notový záznam natočených písní, aby se režie v tom chaosu lépe orientovala, přijedeme ty věci natočit znovu a rozhlas je zařadí do archivu jako takzvané trvalky, tedy skladby, jež budou nadále pouštěny v tzv. rotacích prostému lidu, by oblažily jeho režimem utlačovanou duši. O zpracování notového zápisu jsem požádal výborného klavíristu, kornetistu a kamaráda Honzu Jelínka z kapely TRITON, který požadované puntíky časem dodal, nicméně k opětovnému stěhování do Hradce a nahrávání již nedošlo v důsledku mého nástupu ke slavnému VÚ 3255 Praha 6 - Ruzyně. Ale to už je jiná kapitola. Vojna vzala, vojna dala Ani život vojenský se neobejde bez hudby. Již v pradávných dobách šly trupy do krvavých řeží za zvuků vojenských kapel, aby se jim lépe umíralo za vrchnost. Hudba doprovázela i vojska ubírající se do zajetí, jak o tom píše Jaroslav Hašek ve svém Švejkovi, když "...na Dukelském průsmyku dne 3. dubna 1915 přešly dva bataliony 28. pluku i s důstojníky k Rusům za zvuků plukovní kapely". Načež byl celý 28. pluk pro zbabělost a velezradu rozkazem samotného Františka Josefa I. ze 17. dubna 1915 vymazán z vojska, přičemž plukovní prapor byl zneuctěnému pluku odebrán a odevzdán do vojenského muzea. Ale to podle české dechovky vesele pochodujícím vojákům určitě nevadilo. Měli plné zuby celé války a senilního Procházky jakbysmet. I v ruzyňském kasinu se člověk časem rozkoukal a zjistil, že se ocitl na stejné lodi s mnoha jinými nešťastníky, kteří museli opustit své různé civilní bigbíty, aby se na dva roky chopili nástrojů jiných, příznačně nazývaných vojínem Brožem koktavé Mařeny, a sloužili ve smyslu přísahy po boku bratrských armád (mimochodem nepochopím, proč se říkalo bratrské armády, když slovo armáda je ženského rodu) do roztrhání svého těla. Dotyčné nástroje sice také vydávaly hromový hluk, nicméně byly dosti poruchové a navíc se po použití musely donekonečna čistit, aby vzápětí byly opět zaneseny zplodinami spáleného střelného prachu, a tak stále dokola. Bylo mi tedy najíti spřízněné duše a snažiti se s nimi o pokračování bohulibé to činnosti hudební i za kamennými zdmi ruzyňskými. Jak bylo výše řečeno, naštěstí v tomto kolosu sloužilo dost podobných lidí. Za všechny bych rád jmenoval dva Pražáky: vynikajícího kytaristu Láďu Broma, zvaného Jód neboli Jodid draselný, a klávesáka Honzu Hauberta. Ti byli od bojováků 2516. Z našeho útvaru pocházel výborný zpěvák Milan Klusáček, zvaný Kljůsn, původem z Police nad Metují. Dohromady jsme vytvořili partu, které to docela dobře hrálo, a vojna nám také rychleji utíkala. Horší to bylo s aparaturou. Ta byla daleko, až v Chrudimi. Ovšem našlo se řešení v podobě KŘK (rozuměj krátkodobý řidičský kurz, který musejí nastoupivší vojenští řidiči absolvovat, než jim svěří vojenská vozidla). Spřátelený major Dusbaba nasměroval po dohodě cvičné jízdy do oblasti Chrudimě, a tak se stalo, že jednoho dne zablokovala vojenská kolona zvící asi dvaceti nákladních aut včetně cisterny a jeřábu ulice Na Skřivánku, aparatura se naložila do autobusu RTO, aby byla vzápětí přemístěna na Ruzyň. Nic už tedy nebránilo zkoušení a hraní po různých ASUTech (Armádní umělecká soutěž). Vrcholem bylo, když k našemu útvaru na cvičení narukoval a při zkouškách nám pak pomáhal sám Lešek Semelka, tehdy klávesák a zpěvák nově vzniknuvší kapely BOHEMIA (ještě Kubík - sax, Kůstka - kytara, "Guma" Kulhánek - basa, Frištenský - bicí). Ti potom také hráli koncert ve vojenském klubu, kde jsme si i my občas zahráli na různých pijatikách. Kde je těm hochům konec? Jediného z nich jsem viděl v televizi v pořadu "60" - Jóda, jak preludoval s kapelou Main Bazar na sitar, neboť se dal na Indii, kde také prý tráví většinu roku. Na kytaru prý už nehraje vůbec. Škoda ho. Doma I když toto povídání je především věnováno The Flowers, nemohu nepřipomenout alespoň v kostce moje hudební působení po návratu z vojny domů. Za dva roky mé nepřítomnosti se přirozeně v Chrudimi mnohé změnilo. Objevily se nové kapely a noví lidé, z nichž mnohé jsem ani neznal. Nutno především jmenovat skupinu s velikými ambicemi TATRA 111, ve které se sešli tehdy přední chrudimští hráči: Ondřej Kudrnáč - bicí, Pavel Jelínek - tenorsaxafon (jak říkal blahé paměti Slavík), Pavel "Page" Pudr (neplést se známým bijákem Pudr a benzin) - basa, Zdeněk Tesař - kytara, Václav Mašek - zpěv a drobný hoch v krátkých bílých šortkách jménem Mrázek, přezdívaný Pátek - trubka. Na můj všetečný dotaz, proč mu říkají Pátek, bylo mi sděleno, že proto, že přišel v pátek. To by mě opravdu nenapadlo.
S klukama jsme se domluvili, že až se vrátím do civilu, budu s nimi hrát. Že uděláme společně s Pagem dvě basy - jednu dunící a druhou ostrou přes prezenc. I stalo se, ale nešlo to. Přešel jsem proto na kytaru a mé neumění na tento nástroj jednoho dne při zkoušce tak rozčílilo pana Pudra, že práskl svou irisovou basou o zem, popřál všem přítomným mnoho uměleckých úspěchů a opustil navždy zkušebnu, aby se napříště věnoval počítačům. To bylo už na nové svobodárně Transporty, tam co je dnes restaurace SALY.
... a z někdejší nevím kolikáté zálohy Flowers kudrnatý Luboš Picek - kytara. Zvukaře dělal nějaký Honza Smetánka, ramenatý to hoch, který, přestože pocházel z kovárny v Bítovanech, pracoval v radioopravně v Pardubické Sakařově ulici a vyznal se tudíž v zesilovačích. V těch Markovicích jsem jim předvedl, jak se má hrát v té době velký hit britských Smokie - Don´t Play Your Rock´n´Roll To Me a ten hladový hoch Svoboda mě dával za příklad Pickovi. To mi samozřejmě moc polichotilo i slíbil jsem mu v budoucnu odměnou nějakou pořádnou hostinu, kde by se konečně dosyta najedl.
Z té doby vzpomínám na zmatek, který právě v letním kině způsobil v hlavách diváků, když při představování Ondry Kudrnáče (hrál s námi druhé bubny na své zlaté svatebnědarové Sonory) vstal a uklonil se, což opětoval Ondra při vyslovení jména Jirkova. Jak humorné. |
