Další pokračování vzpomínek Hanse Rydla 
z dějin chrudimského bigbítu

A tak jsme začali vybírat, co bychom v tom Hradci nahráli. Samozřejmostí bylo, že vybereme nějaké vlastní věci. Horší to bylo s požadovanou instrumentálkou. Sice jsme kdysi jednu vlastní měli, jenže byla vlastně taky zpívaná, ale jen la,la,la a Chrbola do toho recitoval: Jsi ta nejkrásnější krajina, co znám a Otče náš. (Později jsem ji přepracoval a pod názvem TITANIC jsme ji se skupinou GRAM s úspěchem produkovali jako úvodní věc při hraní v baru.) V rozhlase ale asi očekávali, že se některý z našich hráčů předvede coby zručný instrumentalista, a proto byla vybrána skladba Led Zeppelin Mobydick. Na požadované čtyři věci jsme ji doplnili vlastními písněmi Kdo mi odpoví?, Buď má a Ty jseš já. 

I pustili jsme se do zkoušení, aby ve studiu všechno dobře dopadlo. V tu dobu jsme vlastně byli už zakázanou skupinou bez zřizovatele, ale snad jsem to tehdy ještě nějak s Adámkem ukecal, protože vím, a je to dokumentováno i na filmovém záznamu, že jsme to všechno zkoušeli ještě v Klubu. Zrovna se tam malovala kuchyň a tak je na filmu vidět, jak odvázaně blbneme s různým kuchyňským náčiním, jako by nám bylo bůhvíjak do zpěvu. Ale nebylo. Vždyť jsme neměli zřizovatele (a bez toho to tenkrát nešlo) a mne navíc brzy čekala vojna, neboť všechny možné odklady, včetně záměrného pozdního odevzdání diplomové práce, jsem už vyčerpal. Nicméně podle zmíněných záběrů jsme si hrozící konec kapely asi neuvědomovali a věnovali všechny síly přípravě natáčení. "Dědičné" Čudlovy vínové bubny byly už v dosti pokročilém stádiu rozkladu a do studia by nás s nimi patrně nepustili, začali jsme proto hledat náhradu. A našli jsme ji v podobě nových bicích barvy jahodového džemu, které JKP pořídilo kapele Toníka Chvojky, jenž nám je po určitém zdráhání po nátlaku vyvinutém z mé strany zapůjčil. Čili, přesto, že se nás JKP jako zřizovatel zřekl, použili jsme jeho erární vybavení ve studiu. Ovšem bez vědomí shora uvedené velice důležité kulturně politické instituce. Cha, cha, cha. Teď už zbývalo sehnat nějaký slušný povoz, abychom se do Hradce spolu s aparaturou dopravili. Nevím proč, ale nemohl jet náš obligátní autodopravce Petržílek. Naštěstí se zjistilo, že náš přítel a obsluhovatel z hotelu Centrál v Chrudimi pan Libor Nováček vlastní zánovní mikrobus Volkswagen, kterýmžto postrkem se za mírný obolus uvolil nás do studia v Hradci Králové hodit.

I nastal slavný den a my vyrazili do rozhlasu, abychom jeho prostřednictvím dobyli svět. Natáčení se ovšem nekonalo přímo v budově rozhlasu ve Vrchlického ulici, nýbrž ve studiu malý kousek pod Starým náměstím, říká se tam V kopečku. Navíc se zde ale opravovala režie, i bylo nutno přistavit přenosový autobus s režií pojízdnou. Dále natáhnout z tohoto autobusu svazek kabelů do výše prvního patra, zde je provléknouti oknem a zavésti až do vlastní natáčecí místnosti. Této operaci jsme ovšem nebyli přítomni, protože již před naším příjezdem na místo bylo toto vše učiněno námezdnými dělníky. Zajímavý byl pro nás samotný vstup do studia. Zde jsme viděli, že cesta ke slávě není nijak jednoduchá a přímočará, neboť vede po krkolomných, rzí pokrytých železných schodech, jež byvše jakoby přilepeny ze dvora ke zdi až do výše prvého patra, nedávaly odpověď například na otázku, jak tudy stěhovali celopancéřové křídlo s anglickou mechanikou, které jsme ve studiu objevili, nemluvě o dalších věcech. Nicméně nebylo nám pátrati po takových maličkostech. Nás tížil problém daleko prozaičtější, a sice dostat tam naše reprobedny, byť již dávno nebyly rozměrů těch památečných beden bukasových. 

Ale kde je vůle, jsou i výsledky a i nám se posléze podařilo propracovati se, byť s obavami, že budeme muset nejdříve bedny rozšroubovat a znovu sestavit, až tam, kam před námi dolezli už mnozí, do studia. To vám byla nádhera! Náš sen se splnil. No, nakonec nikdo z nás ještě v žádném studiu nebyl, tak se není čemu divit. Rozlehlou místnost osvětlovaly halogeny, všude pobíhali zmateně technici, tahajíce za sebou kilometry drátů a spoustu mikrofonů nám neznámých značek a já dodnes nepochopím, proč jsem si tenkrát s sebou nevzal sovětskou 8 mm filmovou kameru QUARZ ani foťák PRAKTICA MTL 3, abych to všechno zdokumentoval. Dnes by se to nemohlo stát, ale v té době... Ani jinak veliký fotoamatér Václav "Jaroslava" Mašek neměl kameru obskuru s sebou. Snad se domníval, že někdy příště. Nemohli jsme vědět, že žádné příště už pro tuto sestavu nebude.

I rozestavili jsme podle odborných pokynů přítomných slovutných výše uvedených techniků bedny do půlkruhu, jde-li ze dvou beden půlkruh utvořit, Kudrnáč byl s páně Chvojkovými jahodově červenými bubny separován do prosklené kukaně, patrně proto, abychom jej později vůbec neslyšeli, což se jim perfektně povedlo, a chudáka Maška zamkli ti pošetilci též odděleně od kapely do jakési telefonní budky, čehož výsledný efekt byl stejný jako v případě bicistově (bicista = slangový cockney výraz pro bubeníka, neplésti se zdvojenou cystou = výraz z oboru MUDr. Žežulky). Strunné nástroje byly naladěny i bylo nám spustiti hudbu. Jediným spojením s námi ze strany režie byla malá reprobedýnka, z jejichž útrob se sem tam ozývaly pokyny režiséra Šimíčka typu: 
"Stáhněte ty basy z basy."
"Přelaďte tu dvanáctistrunnou kytaru." 
"Ať ten člověk s tím ťukáním na umělecký popelník tolik nepospíchá." 
"Jak to, vy nemáte ladičku?"
"Do těch bubnů tolik neřežte."
"Housle na mikrofon." 

A spoustu jiných podobných hloupostí. Je to dost nepříjemný pocit, když odpovídáte člověku, kterého vůbec nevidíte, a navíc ani nevíte, kam máte mluvit, neboť zpočátku ani netušíte, že on vás vlastně slyší přes ty všechny mikrofony, co jich je kolem. Výsledkem je, že jednu věc točíte spoustu času a ani nevíte, že blbě, protože vám to nepustí z autobusu zpátky nahoru. A neslyšíte Maškův zpěv a orientujete se jen podle toho jestli otvírá nebo neotvírá pusu. A u houslí se už vůbec nepozná, kde se dotyčný konzertmeister právě nachází, přičemž zmatek je oboustranný. Takže housle hrají, když mají být zticha a naopak nehrají ve chvíli, kdy by je člověk podle všech zvyklostí z nácviku a aranžmá skladby očekával. Je pravdou, že některá sóla se Venda učil ještě cestou ve volkswagenu, ale to neomlouvá. Na celém tom natáčení se projevila nezkušenost s podobnou činností. Ale kde se to člověk má naučit, než právě ve studiu? Všechno si osahat. Ale kolikrát se tam v tehdejší době mohl dostat, pokud zrovna nebyl členem nějaké vyhlášené dechovky?

Po čtyřech hodinách trápení jsme konečně byli vyzvání, abychom sestoupili z výšin studia po neblahých již výše zmiňovaných schodech do autobusu, kde nám byl za mírného mrholení puštěn výsledek. Přiznám se, že jsme byli vcelku šokováni, co z těch jejich HIFI beden leze. Ono to totiž znělo docela fantasticky, bylo to hutné, dunělo to a přitom tam byly i vejšky! Zpěv byl nahalován a bicí perfektně odsejpaly. Nestříhalo se, a tak se objevily důsledky toho, že jsme se, jak už jsem říkal, navzájem moc neslyšeli. Ale jako celek to šlo. I přítomnému rejžovi se líbilo až na některé tehdy neobvyklé obraty v textu, o nichž jsem hovořil v jedné z předcházejících kapitol.

                                                  (pokračování příště)