Nastala poslední etapa existence chrudimské skupiny The Flowers, v době, o které právě píši již přejmenované na Květiny, hovorově Kytky. Tak jako se Rangers přejmenovali na Plavce, Greenhorni na Zelenáče a jiní zase úplně jinak. To s sebou přinášela postupující normalizece. (Normalizace = návrat do politických poměrů před 21. srpen 1968, nebo spíše ještě hlouběji do historie této nešťasné země = opětné utažení šroubů.)

Shora uvedený mechanický proces (utahování šroubů) se v praxi projevoval přistřihováním křidélek ještě nedávno volně poletujících bigbítových skupin. To jest, každá skupina byla okresními metodickými orgány a inspekcí kultury ONV bedlivě sledována. Bylo jí stanoveno procentuální zastoupení skladeb západní a ostatní provenience, kdy těch západních smělo být jenom 30% nebo ještě lépe méně. Požadováno bylo, aby u přehrávek (pro dnešní kapely něco nepředstavitelného) a nejen tam skupina vystupovala jednotně oblečena do "slušivých" úborů. Nám byla například navrhována saka s jakousi květinou v klopě, když už jsme ty Květiny. Bylo důsledně dbáno, aby hladina zvuku při tanečních zábavách nepřekročila určitou mez, což bylo s pomocí OHS měřeno decibelometrem a běda takové skupině, která nedokázala svoji chuť po šťavnatém a sytém zvuku ukočírovat! Ironií osudu se později stal ředitelem OHS Chrudim MUDr. Vladimír Velc, bývalý bigbíťák! 

Ze strany zvukařů byly vymýšleny zaručeně účinné originální recepty na ošálení zmíněného přístroje v případě jeho objevení se na sále, jako bylo např. okamžité stažení basů a podobně. V praxi se ale ukázaly být zcela neúčinné, už z toho prostého důvodu, že o přítomnosti kontroly se muzikanti zpravidla dozvěděli až v okamžiku, kdy jim bylo sdělováno obvinění, že citlivý přístroj právě naměřil neúnosnost jejich hluku. Následovalo pokárání a vztyčený prst. V případě opakovaného prohřešku pak odebrání licence na určité období, zpravidla na tři měsíce, ve kterých měla skupina dokázat, že se polepšila. Na otázku, jak to měla dokázat, když nesměla hrát, už nikdo z inkvizitorů nedokázal odpovědět. Ale oni nemuseli odpovídat. Ani se zodpovídat. Naopak byli na stranických skupinách (Pozor, neplést se skupinami bigbítovými.) jistě za svůj postup chváleni, neb bigbít byl opět považován ze strany Strany za ideologickou diverzi. Nic nepomohlo domáhání se svědectví páně Kozderova, takto dirigenta chrudimského symfinického orchestru a dechovky, že když za to vezme dechovka nebo symfoňák, jde co se týče decibelů bigbít se svým hlukem do háje. 

Hudební skupiny ale neměli na starosti jenom svůj repertoár, ošacení a účesy, ony také zodpovídaly za chování účastníků tanečních zábav, nahrazovaly jaksi funkci pořadatelů. Naopak pořadatelé měli podle směrnic zvláště dbát na to, aby skupina byla slušně a vkusně oblečena, neopíjela se, nehrála nahlas a dodržovala repertoár, který musela před hraním předat pořadateli a kde mělo být 70% písní českých a ostatních zemí socialistického tábora. U cizích písní, rozuměj západních, musel zpěvák prokázat znalost jazyka, aby prý věděl, o čem zpívá. Což zase nebylo až tak od věci, ale stejně se to nedodržovalo. Texty vlastních písní pak podléhaly schválení příslušného soudruha Se tam nahoře (Zakazuje se, neschvaluje se, nedoporučuje se). 

Jakmile se účastníci zábavy začali z pohledu kontrolního orgánu chovat nesprávně, mohla za to skupina. Ona svým hraním provokovala lidi k rvačkám, demolování vybavení sálů a přilehlých výčepů, ona je vyzývala k ničení dopravních značek cestou ze zábavy. Mnohdy byl mezi inspekčním orgánem a hudebníkem veden takovýto rozhovor o vizáži kolísajícího mladého, nadějného umělce:

Orgán: "Buď zdráv súdruh Rydlo, já ťa poznám."
Hudebník: "Já vás taky znám, soudružko Matoušková."
Orgán: "Honzo, prečo nosíš tie dlhé vlasy a bradu? Ty to nosíš na protest proti vstupu vojsk."
Hudebník: "Já, soudružko Matoušková? Já přece..."
Orgán: "No, já viem, že nie, ale predsa len, uvedom si, že na teba pri hraní pozerajú ludia, že si vzorom pre mladých. Honzo, ohol sa."
A tak stále dokola.

Vracím se k vystupování souboru lidových hudebníků, jak se tehdy skupiny v nomenklaturní mluvě nazývaly. Na každý sebemenší prohřešek byl jednotný trest - zastavení činnosti takové nezvedené kapely, aby se napříště podobných nehorázností vyvarovala. Vím, o čem mluvím, protože tento distanc se nevyhnul ani naší kapele, jak dokládá dobový hanopis, jehož kopii zde přikládáme. 

Pobyt těchto apoštolů socialistické kultury v současné chrudimské diskotéce NYX na plovárně si nedovedu představit. Tanec polonahých go-go girls na perské tyči by jim asi přivodil újmu na zdraví. O dámském i pánském stripu nemluvě.
A jak reagoval na rozhodnutí odboru kultury náš zřizovatel? Posuďte sami:

Zkrátka a dobře, soudruzi z JKP nás hodili přes palubu. Bylo to o to bolestnější, že jsme se v té době zrovna připravovali na natáčení ve studiu Českého rozhlasu v Hradci Králové. Měli jsme natáčet tři vlastní věci a jednu instrumentálku. Pan Jaroslav Andrejs nám tehdy napsal:

                                                                                  (pokračování příště)