Bylo nutno řešit problém, jak se dostat na tu Seč. Honza měl spásný nápad. Probudil pana profesora Mísaře, takto trenéra LA, který na Honzíka trpěl. Přesvědčil ho, aby nám půjčil dvojsedadlového pionýra a přestože poprvé v životě držel řidítka, vyrazili jsme na Seč, kam jsme se kupodivu ve zdraví dostali těsně před budíčkem. Při zpáteční cestě večer, když celý den prospal v chatce, při výjezdu od Rabštejnské Lhoty k letišti potkal Honza tatru, která s ním v těch místech dvakrát nepočítala a panu profesorovi tím pádem vrátil z původně vcelku slušného stroje několik zohýbaných plechů. To byl závěr našeho slavného hraní v Rychnově. Ještě dlouho jsme měli strach, že nás zavřou za tu hospodu, ale nic se nedělo. Ani v černé kronice se neobjevila zpráva, že by byla nějaká hospoda vykradena. Patrně to pořadatelé ani nezjistili a ani se nebylo čemu divit při jejich stavu.

Jak patrno, bývalo na hraní Flowers často dost zábavy, i když důsledky mohly být někdy kruté až drastické. Nezapomeňte, že to bylo vlastně rok po vstupu vojsk Varšavské smlouvy, která nás přišla osvobodit od kontrarevoluce a normalizace pomalu začala nabírat obrátky. A tak se stalo, že jsme opět hráli v Trhové Kamenici (snad to bylo přímo 15.8.1969), nálada byla bujará a došlo i na tehdy populární písně typu "Běž domů, Ivane" a "Brežněv je vůl". Zpíváno bylo velice bouřlivě za mohutného chorálu celého sálu včetně pořadatelů. Později jsme se dozvěděli, že nás přece jen někdo z přítomných prásknul na příslušných místech a mračna se začala stahovat. Leč zasáhla náhoda či bůhvíco a stěžovatel si špatně zapamatoval jméno skupiny, nebo to spletli na okrese, zkrátka to tehdy místo nás zcela nevinně odnesl taneční orchestr OKS (Okresní kulturní středisko) STARETON, kterému zakázali na nějakou dobu hrát. A takoví to byli hodní a slušní hoši, vlastně proti nám úplní staříci. Jejich kapelníkem byl již výše zmíněný Franta Rulík, co nám kdysi chodil do zkoušek radit, jak hrát Shadows. Nepochopím, jak jim zakazovači dokázali, že v té Kamenici tehdy vůbec hráli. Přece se mohli prokázat blokem, že tehdy třeba hráli úplně někde jinde. Nevím. Tehdy nás to ale minulo o vlásek. Tak se jim dnes dodatečně omlouvám.
Říká se ovšem: "Nechval den před večerem" a tak i nás v pozdější době neminuly zákazy z důvodů ještě pitomějších, než bylo zpívání, že Brežněv je vůl, což vlastně nebyla až taková nepravda, že. Ale to už byla normalizace na vrcholu svých sil a běda tomu, kdo se jí postavil. Maně si vzpomínám, jak mě 21.8.1970? naháněl na Skalce, kde jsem byl s PRINCES, policajt Michek z Nasavrk, když jsem se dožadoval vysvětlení, proč tehdy přetáhl obuškem jednoho mého kamaráda. Tak dlouho jsem ho otravoval a on měl, chudák, na sále tolik práce s rozdivočelýma máničkama, až mu došla trpělivost a začal po mně požadovat takovou hloupost, jako je občanský průkaz. Jelikož tento jsem u sebe pochopitelně neměl, musel se za mě zaručovat Jarda Chrbolka. Následoval asi takovýto rozhovor:

- Jak se ten holomek jmenuje?
- Hans Rydl.
- Jakej Hans Rydl?
- No tak Jan Rydl.
- Kdy a kde se narodil?
Teď jsem do toho vstoupil já: 10. úno.......
- Vy buďte zticha, to mi musí říct pan Chrbolka. Tak kdy a kde se narodil?
- A jak to mám vědět?

A tak to šlo pořád dokola. Nakonec mi pohrozil, že podá hlášení do školy (PF Hradec Králové), za což bych určitě letěl. V noci jsme se pak s Princes vraceli a Michek na nás pod Skalkou už čekal v gázu. Když začal kontrolovat, kdo v autobusu sedí, a začal buzerovat řidiče, že mimo kapelu, kterou má napsanou ve stazce, veze ještě spoustu dalších lidí, dorazil jsem ho otázkou po jeho jméně a hodnosti, abych věděl, na koho si mám stěžovat. Řekl mi:

"Jmenuji se Michek a hodnost si můžete přečíst sám".

Na to jsem sice namítnul, že hodnosti příslušníků VB nejsem povinen znát, ale pak jsem musel zachránit holou kůži útěkem do nitra autobusu.

Když jsem se v pondělí dostavil na OO VB Chrudim (protože mě to stále ještě nepřešlo) a chtěl mluvit s náčelníkem, bylo mi v kanceláři řečeno, že tam momentálně není, abych počkal na chodbě. Seděl jsem tam a kouřil, když náhodou šel okolo můj strýc, takto nadporučík VB, a ptal se, co tam dělám. Říkám mu, že čekám na náčelníka, protože si chci stěžovat na Michka. Řekl mi, ať nedělám kraviny a zatáhl mne k sobě do kanceláře, zavolal do Nasavrk Michka a všechno vyřídil. Nejsem Havel a tak říkám naštěstí. Byl bych totiž s největší pravděpodobností odejit ze školy a nastoupen na vojnu, čímž by skončila má bigbítová kariéra a nebylo by dál co psát.

To odbočení k příhodě Skalkové bylo jaksi předběhnutím času, protože se stalo v době, kdy už Flowers v klasické sestavě nehráli. Vlastně si myslím, že tehdy vůbec nehráli, protože jinak bych na té zábavě s PRINCES na Skalce nebyl. Asi to bylo nějaké mezidobí, kdy se měnila sestava a bylo tedy poněkud volno.

Nyní tedy, jak pokračovali klasici. Moc toho už nebude, protože se přiblížila doba, kdy hoši dospěli a začala se o ně zajímat OVS (pro laiky: OVS = Okresní vojenská správa). Říkám-li hoši, mám na mysli všechny, kromě mě a Honzy, neboť my jsme už dospělí byli. Alespoň podle občanky. A Honzu, tuším, snad ani vojáci nechtěli, ale on měl konzervatoř a musel se věnovat studiu, takže s námi stejně už vystupoval sporadicky. Třeba kecám, ale mám takový dojem.

"Klasické" byly zábavy v Trhové Kamenici, kde tehdy měli perfektní sokolovnu, ve které jsme zpívali ty písně o inteligenci spřátelených státníků, a která měla bezva zázemí s divadelními šatnami se zrcadly a tekoucí teplou vodou. Mirek Čudla Horák vzpomíná, jak jsme tam snad jako první na Chrudimsku vyráběli mlhu a ani jsme k tomu nepotřebovali suchý led. To bylo tak.

Jarda Chrbolka se chtěl v zákulisí poněkud umýt a jaksi trochu více vzal za kohoutek s teplou vodou a potažmo za celou trubku, která nevydržela, utrhla se a s ní i celý slavný bojler. Valící se horká voda rychle měnila skupenství a následně proměnila Trhovokamenické jeviště v Baskervilská blata. A kde byli naši následovníci se suchým ledem!

I já měl s vodou v Kamenici své zkušenosti, i když přece jen trochu hrůzostrašnější. Většinou jsem do Kamenice přijížděl okolo šesté hodiny ze Seče, kde jsem byl na táboře. Na kluky jsem čekal ve Slávii, samozřejmě, že ne nasucho. Když přijeli kluci, přidal jsem se k nim, postavili jsme aparaturu a posléze začali hrát.I stalo se, že v průběhu kteréhosi večera jeden z našich "bedňáků", na jehož jméno si nepamatuji (ale kluci si určitě vzpomenou a doplní), ve snaze vylepšit osvětlení scény začal šplhat po žebříku do osvětlovačské kabiny, byl přistižen pořadatelem, který se domníval, že se jedná o zmátořeného posluchače a hrozilo mu vyhození ze sálu. Po mém zásahu a vysvětlení, že se jedná o "našeho člověka", aby jaksi odčinili svůj prohřešek, přinesli pořadatelé, jmenovitě Jarda Šibal, lahev stoličné vodky. Po požití jejího obsahu se začaly dít věci. Hlavně se mnou. Vegetal, bylinná hořká, vodka a pivo udělaly své. Trochu jsem začínal být vedle a tak jsem se také chtěl patrně opláchnout, abych se poněkud osvěžil. Vzdálil jsem se tedy do šatny, ale dlouho jsem se nevracel. I vydali se mne kluci po nějaké době hledat a jejich pátrání mělo úspěch v podobě nálezu Hanse topícího se v umyvadle, kde jsem v rámci osvěžení mírně usnul. Prý mě našli právě včas, neb jsem již dostával modrou barvu. Osušil jsem se a hrálo se dál. Museli jsme holt něco vydržet. Dneska ty mladý nevydržej nic.

I cesty z Kamenice byly podle vyprávění kluků zábavné. Já sám to nemohu posoudit, protože jsem se vracel vždy po produkci sám s přáteli na tábor na Seči. V autobusu se prý dále popíjelo, zpívalo na plné pecky a vyprávěly se vtipy. Rozparáděný býval často i řidič. To pak řídil autobus k pobavení obecenstva i nohama. Člověk po letech žasne, že se za tu celou dobu hraní a ježdění nepřihodilo nějaké neštěstí. No jednou se auto s aparaturou taky převrátilo, ale u toho jsme my nebyli. Pouze nám převáželi věci z Luže nějakým Žukem a řidič sjel do příkopu. Ani si nepamatuji proč. Ani nevím, jak to vlastně dopadlo. Alkohol v tom určitě nebyl, protože rukovoditěl byl v civilu šofér od sanitky z Gottwaldovy léčebny a ti před jízdou, jak známo, nepijí. Asi nějak spěchal a Žuk s ním švihnul do příkopu. Hlavně, že se nestalo nic aparatuře. Ta pro nás byla posvátná, neb jsme se podstatně podíleli na její stavbě, a pak, bez ní bychom byli v háji jako Baťa s dřevotvarem (tehdejší oblíbené rčení až na ten "háj"). Za drahně let nám upadlo při návratu z odpolek v Chotěnicích zadní kolo u auta klávesáka Jardy Svobody, ale to nám někdo musel povolit. To jsme jezdili vozidlem značky Barkas, které mělo takovou dřevěnou nástavbu v podobě maringotky, a které Jarda tenkrát získal výměnou za svého celkem slušného mikrobusového Barkase. Vždycky jsem si představoval tu radost policajtů, když nás spatřili na horizontu, jak se těšili, když jsme se blížili a jak si říkali: ”Tak pojeďte, pojeďte.”Ale to byla jiná doba a jiná kapela jménem GENERACE.

Čas je neúprosný a tak se stejně neúprosně hlásila o svá pochybná práva vojna. Já dělal ještě školu, ale zelené sukno hrozilo Láďovi, Chrbolovi a Šamanovi, Čudlu nevyjímaje. Zkrátka se přiblížila poslední zábava Flowers v původním klasickém složení.

Vyšlo to tak, že to byly Zaječice, později chvalně známé svou Ušní komisí v čele s bratry Šachovými, kteří při zábavách uléhali na parket předstíraje místo tance plavání. Proč si říkají Ušní komise mi došlo až mnohem později, snad v době, kdy jsem v Zaječicích řediteloval a s hochy jsme vzpomínali na zašlou slávu. Po pozdějším důkladnějším poznání několika zvláště vydařených jedinců ze zaječického obyvatelstva jsem nabyl přesvědčení, že to nebylo jen podle uší zaječích, neb i některá jiná zvířata se pyšní delšími slechy!