Okresní beatový festival

Přes všechny tyto technicko-linguistické problémy jsme se s tímto supafuzzbustrfuzzem připravovali na okresní beatový festival.

Konečně se přiblížil termín 9. listopadu 1968. Hrajeme v pořadí druzí za chrudimskou skupinou Tykadla, po nás hrají Mikis bratří Mikolášku z Dvakačovic a na závěr The Spiders z Bradla. Skončili jsme přesně tak, jak jsme předpokládali - druzí, když vyhráli vynikající Mikis. Vyjádření poroty znělo tehdy asi takto:

Mládenci, jsme příjemně překvapeni úrovní festivalu. Proti jiným okresům je zde úroveň možno řící dobrá. Ovšem musíte uznat, že pořadí, v jakém jste se umístili plně odpovídá výkonům, které jste zde dnes předvedli. Musíte být kritičtí a uznat, že nejlepší byli MIKIS, to je beze sporu. Pak je dlouho nic. Potom je skupina Flowers, zase dlouho nic a potom skupiny Tykadla a Spiders.”

Za druhé místo v okresním festivalu jsem obdrželi peněžitou odměnu 700,- Kč, která se ihned zlikvidovala zakoupením rozličných věcí pro provozování bigbítu nezbytných, jako jsou paličky, mikrofony atd.

Velikým uměním jest zpívati přes doby

Do období učinkování Flowers v Luži také spadá naše setkání s jednou z vychovatelek, která v sobě dlouho dusila umělecké nadání až to nakonec nevydržela, dostavila se na naši zkoušku do Klubu a představila nám pár svých písní s tím, že by s námi ráda zpívala. Proč ne, řekli jsme si a začali to s milou uměleckou vychovatelkou zkoušet. Leč ouha! Děvče si poněkud pletlo doby a my začínali nabývat dojmu hraničícím s jistotou, že rytmus je jejím nepřítelem. Jaká tragedie. Přestože její vlastní písničky byly zajímavé, obsahově dosti ovlivněné jejím stykem s postiženými dětmi a tedy až dojemné, převládl názor, jenž lapidárně vyslovil V.Gregor, že jest velikým uměním zpívati přes doby. U nás to - jak známo - ovládal pouze pan Šlitr (viz.: Po babičce klokočí...). Při zpěvaččině produkci jsme neomaleně ustupovali za bedny, kde jsme se, neznabozi, dusili záchvaty smíchu, načež jsme se s ní zcela nediplomaticky rozloučili, neboli jsme pohrdli jejími službami. Tedy ne navěky, ale jen do doby, než si dá do pořádku karburátor, aby motor nevynechával. Ta doba - nevím zda bohužel, či bohudík - nenastala. Zde je alespoň text jedné její písničky:

JEDNOU SE TEN SEN SPLNÍ

Sním o tom, že až

pokvetou louky

a bude tam plno kvítek

a bude tam plno kytek,

že půjdu s vámi, moje děti

a budeme běhat a budem si zpívat

a kytky trhat.

Budete křičet:

Paní Boženko, my jsme chodící!

Paní Boženko, my jsme chodící,

my jsme chodící!

A vaše oči uvidím štěstím zářící.

Své dojmy ze setkání s ošetřovatelkou Boženkou popisuje opět Láďa Gregor takto:

”Psalo se datum 8. března a byl MDŽ. Tehdy se říkalo ´bylo MDŽ´. Nevím proč, když je to ten Mezinárodní den žen. Asi to bylo dobou. Naši čelní představitelé také říkali ´bratrské strany´a přitom to slovo strany je ženského rodu. Ale to je jedno. Prostě bylo 8. března a nebylo se tedy čemu divit, že manažer skupiny Břéťa se dostavil na zkoušku v poněkud povznesené náladě. Asi po hodině zkoušení jsme si všichni všimli neznámé ”krásné” dívky (viz. píseň Krásná neznámá dívka chodí každý večer k nám...), která seděla v sále za stolem a koukala na nás svým úpířím pohledem. Usoudili jsme, že nám patrně něco chce. Proto hlava skupiny Břéťa byl vyslán, aby s touto dívkou navázal spojení. To se opravdu podařilo. Po krátké, asi hodinové, srdečné rozmluvě nám Břéťa oznámil, cituji:

”Pánové, tímto vám představuji naši novou zpěvačku. Jmenuje se Božena. Snad by bylo vhodné, aby nám předvedla, co dovede.” Konec citátu.

Nyní následoval šok. Pokračuji v citátu:

”Tak co znáte? Znáte třeba píseň Sen?”

Následuje rozpačitý úsměv na tváři zpěvačky a její odpověď: ”Neznám.”

”Tak třeba - no - třeba Červenou řeku.”

Tvář zpěvačky se trochu rozjasňuje, když na našich tvářích vidí rozpačitý, snad trochu shovívavý úsměv:

”Tak pánové,” radostně reaguje Břéťa, ”Červenou řeku.”

Začínáme hrát a nyní ten šok. Hrajeme ve stupnici durové, 4/4 taktu, začínáme akordem Gdur. Zpěvačka začíná zpívat ve stupnici, no nevím, řekněme mollové, do které se připletla stupnice durová, církevní, cikánská - prostě ve stupnici ”ala Božena” Připadáme si jak,o v kabaretu a ustupujeme za hradbu reproduktorových skříní, kde se ”potichu” smějeme jako koně. Blíží se konec písně. Zpěvačka mění rytmus na 5/2 a ve strhujícím závěru končí asi o čtyři takty dříve než doprovod. Plná elánu se zpěvačka Božena s ruměncem na tváři přiznává k tomu, že již dlouho tvoří a že má některá ”díla” s sebou. Opravdu tedy ”vysoké” kvality, jako např. ”Tak už tady buď, mám na tebe chuť, vždyť jsem jako rtuť” nebo ”Jedna, dva, tři, čtyři...to je rytmus, to je rytmus”. Určitě by naší skupině prospěly, ale už není času na přehrávání písní, jelikož musíme balit a jít domů. Znovu se pokusím citovat rozjařeného Břéťu:

”Slečno, předpokladem k tomu, abyste mohla zpívat s tak známou a populární skupinou, jako jsou The Flowers , je dokonalá znalost alektrického i mechanického vybavení skupiny. Zpěvačka přikyvuje, ruměnec mizí, dá se říct, že zpěvačka bledne. ”A proto, tady ty šňůry do kufru, bedny ke stěně, zesilovače támhle do bedny.”

Zpěvačka se poslušně shýbá a balí šňůry, zatímco my pokuřujeme. Potom jsme se rozešli. A jak skončila Božena? Ve třech fázích:

1) Božena se pokouší zpívat na soutěži ”Hledáme nové talenty”

2) Božena se odhodlává opustit zaměstnání a hodlá studovat konzervatoř

3) Božena je v blázinci

Tolik vzpomínka Ládi Gragora na zvěčnělou Boženku.

Doba pofestivalová a přehrávky

Vraťme se ale trochu zpátky. Po úspěšně obsolvovaném festivalu se naše skupina začala pečlivě připravovat na kvalifikační přehrávky, které by nám měly zajistit legalizaci našeho vystupování. tehdejší skupiny totiž musely splňovat celkem tři hlavní podmínky, aby vůbec mohly hrát. Musely mít zřizovatele, musely mít kapelníka - rozuměj člověka, který vykonal kapelnické zkoušky a last not least musely mít přehrávky před komisí, která stanovila výši jejich honorářů za vystoupení. A ještě jednu věc bych málem zapomněl, hráči museli umět hrát. Žádná z těchto podmínek dnes pro vystupování kapel neplatí a nejsem si zcela jist, zda je to dobře. My jsme tehdy dané podmínky vcelku splňovali. Zřizovatelem bylo SOU Transporta, kapelnické papíry si na OKS vymohl jednou provždy Břeťa s poukazem, že těch kapel pod učilištěm má na starosti víc a je třeba, aby to zaštiťoval jeden člověk, hrát jsme také uměli, tak jenom ty přehrávky. Měly nám zabezpečit stálý plat cca 60,- Kč na osobu za večer, což zase nebylo tak málo. Jaké bylo ale naše zklamání. Když nám komise přiřkla 30%, manažer nám oznámil, že veškeré vydělané peníze půjdou na uhrazení půjčky na dvě zpěvové bedny ZV ČSM Transporta. Dělalo to asi 1800,-Kčs. Navíc jsme kupodivu neměli mnoho příležitostí ke hraní, a když už se taková příležitost našla, byli jsme třeba na poslední chvíli odřeknuti. Příkladem budiž ples Transporty, kde naše produkce byla den předem na zásah předsedy ZV ČSM Habarta odvolána bez zdůvodnění a omluvy. To byly poměry!

Teprve 25.1.1969 se nám naskytla možnost hrát. Byli jsme pozváni do Rozhovic. Naše vystoupení ale bylo opět ohroženo. Zčásti to bylo díky Čudlově slepému střevu, částečně státním smutkem. Nakonec vše dobře dopadlo a my jeli. Hůře už bylo na místě samém, neboť v tamním hostinci čepovali celkem dobré pivo, které nám všem velmi chutnalo. Nejvíce asi Gregorovi, který se tak zřídil, že nebyl schopen stát na nohou a byl nucen sedět na podlaze opřen zády o teplá kamna a při tom všem ještě hrát. Asi v polovině večera začal mít Čudla potíže s jizvou po operaci slepého střeva a musel být záhy za bubny vystřídán bubeníkem naší druhé skupiny, čímž klesla již tak slabá úroveň hry pod bod mrazu.

Zpěvy páteční kostelní.

Co se taky nestalo. Jednou jsme šli s Břéťou chrudimskou Kateřinou okolo kostela, když nás upoutaly zvuky elektrických kytar linoucích se z jeho útrob i vešli jsme. Uvnitř jsme spatřili několik věřících důchodového věku a starého pana vikáře Vrzala, celebrujícího mši svatou za hudebního doprovodu jakési obskurní beatové skupiny (to byla tehdy ve světě móda). Z hráčů se posléze vyklubali chovanci nejmenovaného křesťanského ústavu, kteří se za podpory jeptišek - vychovatelek nerozvážně pouštěli na tenký led modernizace duchovních ceremonií. V dnešních dobách, kdy s mladými lidmi a za doprovodu kytar zpívá na Svatém kopečku, či v Hradci Králové a jinde sama Jeho svatost papež Jan Pavel II. nám to ani nepřijde, ale tehdy přítomní věřící celé dění sledovali poněkud nervózními zraky, domnívaje se patrně, že se pan vikář zbláznil, a že to všechno je jen mámení pekelné, od něhož je vysvobodí snad až ranní probuzení. Šaman mi pak vyčinil, že jsme zaspali dobu, že jsme tam měli hrát s Flowers. Ale kdo to mohl vědět, že se něco takového chystá? Diecéze se nám se svými plány nesvěřovala. A jaká by to asi byla v následujících chmurných časech lahůdka pro novodobé Koniáše, ty různé Matouškové, Findejsy a Králíky, kteří by měli o důvod víc znepříjemňovat nám život! Když si vzpomenu, jaké problémy měl jeden kolega učitel proto, že byl účasten uvnitř kostela na pohřbu svého bratra. Podle nadřízených měl počkat venku! Tím náš vztah ke kléru skončil.

Pro dobrotu na žebrotu aneb "Dávat si do trumpety".

Co se nám také za našich poutích za hudby a tance chtivým publikem nestalo. Klasika: čtvrtek Linda, pátek 25.7.1969 Trhová Kamenice, sobota měla být volná. Leč právě v Kamenici nás o přestávce vehementně začali přesvědčovat nějací lidé, zda bychom nechtěli hrát u nich v Rychnově. Kdo by nechtěl zajet do jiného okresu? A tak jsme slíbili a domluvili se, v kolik a kam pro nás druhý den přijedou. Nikoho nás nenapadlo, že se nejedná o Rychnov nad Kněžnou! Navíc je nutno předeslat, že hraní s námi smlouvali mladí lidé, kteří slyšeli, co hrajeme. Jaké bylo druhý den v pátek 26.7.1969 naše překvapení, když na smluvené místo v danou hodinu dokodrcala PragaV3S bez plachty a ostatních vymožeností, na které jsme byli tehdy již zvyklí. Na naše námitky, že tímhle snad nepojedeme až do Rychnova n.K. nás řidič uklidnil, že se nejedná o námi domnělý Rychnov, nýbrž o Rychnov kdesi u Čachnova, tedy u nás v okrese! Rezignovali jsme. Byli s námi dost podnikaví lidé, mezi nimi můj bývalý spolužák z SVVŠ Honza Zelenka, který se tehdy právě vrátil z jakéhosi soustředění ve Francii coby člen širší nominace našich atletů (měl tehdy v roce 1969 skočeno do výšky tuším 203 cm). Ten přišel na myšlenku, že přece nebudeme sedět na otevřené ložné ploše na zemi a ruče dopravil nahoru lavičku ze zastávky MHD Rozhledna. To se nám to jelo! Šofér to kalil, protože měl zpoždění a my seděli nahoře a pokuřovali. Krásné to bylo, když jsme projížděli Hlinskem a kynuli shůry chodcům i lidem, kteří vyhlíželi s údivem z oken, nechápajíce, jaký cirkus se to stěhuje a kam. Snad jim to připomnělo úprk tzv. národních hostů na jaře 1945. Jistě si oddechli, když viděli naši ekvipáž zahýbat za roh. To ale ještě pořád nic nebylo. Hlavní šok na nás teprve čekal po příjezdu do toho slavného Rychnova. Vzal na sebe podobu lidí, mnohem starších od nás a navíc oblečených nějak svátečně, ponejvíce do hasičských uniforem. To nám začalo být podezřelé, leč s kamennou tváří jsme spustili svůj normální repertoár - vždyť kvůli němu si nás přece pozvali. Leč ouha! Obecenstvo, tedy hasiči se svými dámami, se na parket nehrnulo, všichni po nás poněkud nevraživě pokukovali hovoříce o fackách a po první půlhodině hraní to vypadalo na slušný propadák. Začali nás dokonce přesvědčovat o tom, že se na naše hraní nedá tancovat, neboť ono to je hasičský bál, dokonce nějaký výroční.

Jářku, to měli vědět ti, co nás pozvali! Ale nedalo se nic dělat, přece to nevzdáme. A zde se projevila naše univerzálnost. Pověřili jsme některé z domorodých obyvatel sehnáním příslušných instrumentů (trubka a tahací harmonika) - což promtně splnili - překopali jsme na místě obsazení a zbytek večera dohráli z fleku v lidovém tónu. "Rychnovská" sestava: Vl..Gregor - kytara, zpěv, J.Šantrůček - kytara, zpěv, J.Sedmík - baskytara, zpěv, J.Chrbolka - trubka, zpěv, M.Horák - harmonika, zpěv, J.Rydl - bicí. Hasiči byli v sedmém nebi a přímo nám zobali z ruky. Došlo to tak daleko, že když Jarda Chrbolka odmítal již bůvíkolikátou rundu štamprdlat, lili mu to ty lidi při jeho sóle zpředu do trupety, čímž nás nevědomky poučili, jak vzniklo pořekadlo "dává si do trupety". Prostě paráda!

Jak domů, traktorista Ogi a poplach v Čachnově

Večer utěšeně pokračoval, všichni se výborně bavili a rozuzlení přišlo s prvními paprsky slunce. Když jsme zbalili a sháněli se po řidiči náklaďáku, bylu nám řečeno, že je namol opilý (což jsme taky viděli, ale moc nás to nezajímalo), pročež nemůže být ani řeči o tom, že by nás odvezl. Do věci se vložil Honza Zelenka coby manažer a začal pořadatelům vyhrožovat různými sankcemi, když okamžitě neseženou alespoň jednoho střízlivého člověka s řidičským průkazem. Tato jeho snaha byla dopředu marná, protože v sále ani v celém širém okolí se podobný dobrodruh nevyskytoval a ani nemohl. Pořadatelé nás mezitím pomalu začali přes naše protesty vytlačovat ze sálu, když nám slíbili, že aparaturu nám doveze někdo příští den, když se toho někoho podaří objevit. A zabouchli za námi dveře hospody a odešli někam do vsi, patrně do svých postelí, zanechajíce nás svému osudu. Moc jsme nadšeni nebyli, ale co se dalo dělat?

Vzpomínám, jak jsem vyšel ven, sluníčko už krásně svítilo a v tom vidím v otevřeném okně hospody asi ve výši 2 m stát nejmenovaného chrudimského gymnastu an podává dolů do napřažených rukou jednu flašku kořalky za druhou. Okolostojící začali jimi plnit různá příruční zavazadla a všemožné kapsy. Vypadalo to na pěkný průšvih. Mezi námi se motal nějaký místní dobrodruh, který se nakonec nabídl, že pro nás ukradne v místním JZD traktor s vlekem a tímto postrkem nás dopraví alespoň na nedaleké (cca 2km) nádraží v Čachnově. Stalo se a tak se horda lidí obtěžkána lahvemi všech tvarů s obsahem odpovídajícím cenové skupině vtěsnala na valník a jelo se. Po přibytí na místo a vlastně celou cestu, přesvědčoval Honza Zelenka (Ogi) traktoristu, aby po vysazení podstatné části pasažérů na nádraží pokračoval s ním a se mnou dále na Seč u Chrudimě (přehrada), kde jsem tehdy působil coby vedoucí a měl tam tudíž být nejpozději v 7.00 ráno. Traktorista na naše lukrativní nabídky nereagoval, vypravuje něco o už tak velkém průseru za krádež povozu a odebral se s ostatními na zastávku ČSD. Jeho nepřítomnosti využil Honza k pokusu o nastartování traktoru se záměrem, že tedy pojedeme sami. Naštěstí se tato jeho snaha minula úspěchem. Vůbec si nedovedu představit, jak to mohlo dopadnout. Vlastně dovedu.