Když jsme měli asi čtyřicet skladeb, objevila se možnost vystoupit v sále chrudimského Muzea na jakési akci. K této příležitosti obstaral Břéťa přímo neuvěřitelně výkonnou aparaturu na zpěv. Měli jsme tedy tenkrát k dipozici takovéto vybavení:

tranzistorový zesilovač 2 x 10 W - stereo - zpěv
2 bedny ”DIXI” - zpěv        2 x 10 W
bedna na zpěv                    30 W
bedna - doprovod, sólo 30 W
bedna - basa                 60 W
dozvukové zařízení        ECHOLANA
zesilovač - zpěv                 50 W
zesilovač - basa                 40 W
zesilovač - doprovod/sólo 20 W

S touto aparaturou, dá se říct, jsme podali dostatečný výkon, takže jsme si ani neudělali ostudu. Zlí jazykové tvrdí, že to nebylo aparaturou, ale občerstvením, které se tentokrát sestávalo v přepočtu na jednoho hráče přibližně 5 piv 10stupňových a 3 piva 12stupňová a k tomu ještě chutná večeře. Náš manažer se činil a tak bylo možno pozorovat, že požil občerstvení alespoň v dvojnásobné míře než řadový člen kapely.

Po tomto, řekněme, úspěšném vystoupení jsme byli angažováni na večírek průmyslové školy (SPŠS) a ekonomické školy (SEŠ), načež přišly prázdniny. Šaman s Čudlou odjeli na prázniny kamsi na venkov a tak jsme zkoušeli jenom ve trojici s Láďou a nově přibraným Honzou Sedmíkem, kterého jsem do kapely konečně přivedl. Střídavě jsem hrál na doprovodnou a basovou kytaru (když na ni právě nehrál Honza). Udělali jsme několik hitů a po návratu kluků se k skladbám dodělaly vokály. Příchodem Honzy Sedmíka byla skupina hotová. Měla konsolidovanou sestavu, která potom sklízela při vystoupeních největší úspěchy.

První "oťukávací" akce jsme měli za sebou a nastalo pravidelné zkoušení a přibyly i pravidelné zábavy. Například v tom Klubu to byly zábavy (blok č.1) 17.12.,19.12.1968, 28.1., 4.2., 11.2., 18.2., 25.2., 4.3., 11.3., 15.3., 18.3., 20.3., 15.4., 22.4.1969.

Protože Břéťa Šantrůček, řečený Šaman, pocházel z Luže, o níž jsme do té doby neměli myslím ponětí, že existuje, obrátil se náš zájem tímto směrem. V Luži se totiž vyskytuje jednak zřícenina hradu Košumberk, kde opatrují jako relikvii zakrvácený krejzlík pana Slavaty, takto pana místodržícího, vyhozeného počátkem stavovského povstání z oken Pražského hradu (viz. II. pražská defenestrace), jednak pod ním (Košumberkem) se rozkládající GDL (Gottwaldova dětská léčebna) a v sousedství ve stínu památné Linduše bývalý pivovar, tehdy hospoda s letním tanečním parketem. A tam pořádal místní sportovní oddíl Sokol pravidelné čtvrteční taneční zábavy, které byly mládeží velmi oblíbené a tudíž hojně navštěvované. Všichni věděli (kluci), že v košumberské léčebně je zaměstnáno množství svobodných zdravotních sester, které čtvrtek co čtvrtek opouštěly svůj "Děvín", aby oblažily přítomné mladíky. Linduše se stala naším rájem, kam jsme byli v týdenních intervalech vyváženi prehistorickým "horským" autobusem (měl vzadu dvě nápravy a tedy čtyři kola) zmíněných sportovců, abychom šířili v tomto bohem zapomenutém kraji osvětu prostřednictvím bukasových beden a prehistorických kytar.

První zábava v Luži byla snad 19.6.1969 a v bloku stojí, že účinkující obdrželi za čtyři hodiny hraní celých 230,- Kčs a navíc 45,- Kčs jako amortizaci plus 20,- Kčs pro zřizovatele a 5,- Kčs (slovy pět,-) pro Osvětový dům v Chrudimi (ti páne bohatli!). Náš tehdejší repertoár sestával z písní Olympicu, Juventusu (Ona se brání), popř. Flamengo (Povídej, Džbán, Náhrobní kámen apod.). Nahlédneme-li ale pro osvěžení paměti do programu, který jsme předložili na svých snad prvních přehrávkách (30%), s překvapením nacházíme i písně Beatles s vlastními texty, ba dokonce, jak už výše uvedeno, i písně úplně vlastní (Nech mne tu, Zástava, Válka ne, Louč, Řeka...)!!! Čili už tehdy jsme nebyli pouze kapelou reprodukční, schopnou jenom kopírovat pražské skupiny, nýbrž jsme dokázali, že máme svůj názor a dovedeme i tvořit. Na tom prvním seznamu je 11 vlastních věcí a časem přibyly další, z nichž například Čembalo nebo Deštník jsou hratelné dodnes, což dokazuje na svých vystoupeních příležitostné sdružení Věrná čtyřka, kterou tvoří V. Gregor, J. Šantrůček, M. Horák a J. Chrbolka, tedy původní Flowers. Některé z pozdější doby byly zkušebně i nahrány ve studiu tehdejšího Československého rozhlasu v Hradci Králové pod vedením režiséra Jana Šimíčka. Ten ovšem měl pramalé pochopení pro naše texty typu:..."Sám jít spát moc těžký je" (Kdo mi odpoví?) a nazval je pornografickými.

Koncem roku 1968 (podle dokladů to bylo přesně 4. prosince) jsme dostali od Břéti k Mikuláši dárek. Naše aparatura byla rozšířena o další dvě bedny zn. Jolana v ceně 990,- Kč. O něco později Břéťa na závěr jedné ze zkoušek přinesl úplnou bombu. Tehdy už tam nebyl Jarda Chrbolka, protože spěchal domů a my balili, když se Šaman vytasil s taškou od vysavače a začal z ní lovit věci v tomto pořadí: hliníkový stojan TESLA, mikrofon AMD 210 a na závěr to nejlepší - Echolana 1. Zkouška se po tomto šoku samozřejmě protáhla a všichni jsme byli moc nadšení novým zvukem. O podobné překvapení se Břéťa postaral ještě později, v dobách nových Flowers, ale to popíšu až v příslušné kapitole.

Kapela se rozjela a hrála mnohdy i třikrát týdně v rytmu: ČT (Linda), PÁ (Trhová Kamenice), SO (Vejvanovice). Získávali jsme zkušenosti a zábavu od zábavy se lepšili. Zkrátka nás to bavilo. Na ty různé štace jsme jezdili autobusem, jak bylo tehdy zvykem a celkem normální. Ať už to byl již zmíněný Sokolský "horák", či autobus objednaný pořadateli v ČSAD. Na plnou kapacitu autobus doplnili v hojném počtu naši chrudimští příznivci. Často se stalo, že pak posilněni alkoholem měřili své síly s místními chasníky, což ne vždy dopadlo dobře. Párkrát narazila chrudimská pěst na skutečskou žulu. (Stalo se například právě pod Lindou, kde jsme válčící Chrudimáky nechali na Šamanův příkaz jejich neblahému osudu a odjeli sami). Výsledek utkání jsme pak viděli příští čtvrtek, kdy se u Klubu naši příznivci opět naloďovali na palubu "našeho" horského autobusu, aby si nás opět pod Lindou poslechli a také pokračovali v přerušeném rozhovoru se skaláky, chtějíce jim též zmalovat huby.

Když jsem výše zmínil, že v Luži se nacházela dětská léčebna, dlužno podotknouti, že jsme coby kapela vystupovali na různých charitativních akcích, jak se dnes honosně říká. Například v oné léčebně jsme zahráli dětem, které se nemohly pohybovat, vězely v různých nápravných krunýřích a byly vděčné za každý tón. To už s námi zpívala Ivanka Šindelářová, kterou jsme samozřejmě bez postranních úmyslů na krátkou dobu angažovali, neb to byla dcera náměstka Šindeláře, který Šamanovi podepisoval objednávky. Čudlu přiváděla do rozpaků svými vše říkajícími pohyby před jeho bubny a slovy: "To jsem ale kočka, viď?" Ale ona uměla opravdu zpívat a dokonce skládala písničky. Například jsme od ní hráli skladby Smutná dáma a Vyprodáno. Bohužel, jejich melodie si už nepamatuji, ale některé texty se zachovaly. Ivanka se v dobách následných stala paní Černou, tedy ženou Jirky Černého, který se později po odchodu LMcG do zelených lovišť stal sólovým kytaristou Flowers.

Pak zničehonic byly čtvrtky pod Lindou zrušeny, Břéťa byl kdesi na vojenském cvičení a my ani moc necvičili ani nevystupovali. Ne snad z důvodu nezájmu veřejnosti, ale spíše z důvodů technických. Odborník vycítí, že to byl takový klid před bouří. Na podzim naše skupina dostala několik nabídek na vystoupení, ale byli jsme nuceni je, až na jednu, odmítnout. Bylo to z důvodů ryze praktických, neboť já a Honza Sedmík jsme studovali mimo Chrudim a bylo pro nás nemyslitelné zúčastňovat se akcí, které se odehrávaly ve všední dny. Já studoval v Hradci Králové Pedagogickou fakultu a Honza byl ve čtvrtém ročníku konzervatoře v Kroměříži. Protože ale Břéťa nedopatřením už jeden termín potvrdil, museli jsme narychlo za sebe shánět náhradu. Byl to večítek zemědělské školy a skupinou, která se tehdy obětovala byli chrastečtí The Admirals Group, předchůdci pozdější slavné skupiny B- Q. Chudáci chlapci již asi v osm hodin neměli co hrát a o deváté hodině večerní za mohutného pískání byli nuceni opakovat již poněkolikáté svých asi 15 skladeb. Čudla tehdy seděl u stolu za jevištěm a na jeho desce prováděl mohutné virbly, přičemž bubeník The Admirals Group by toto také jistě rád dělal, nicméně nebyl sto vyloudit ta záhadná tempa, která pocházela z rukou (a hlavy) páně Čudlových.

Pro úplnost nahlédněme do publikace vydané v roce 1991 k 20. výročí vzniku B - Q, kdože to v těch Admirals Group hrál. Hle, hle, hle, tak to byli tihle hoši: Ríša Novák - kytara, Břéťa Dudek - kytara, Jiří ”Jerzy” Bednář - kytara, Vlastimil Boštík - bicí, Pavel Brožka - zpěv, tamburína.

V sobotu po této příhodě jsme měli v Klubu zkoušku a Čudla nám to všem vypravoval. Chystali jsme se vystoupit na večírku Transporty. V té době se již v našich skladbách začínala objevovat zajímavá novinka, tzv. booster. Vyrobili jsme si ho sami, měl tři tranzistory a vážil asi 1 kg! Sežeňte totiž v Transportě tenčí plech! Jak opět vzpomíná Láďa, jeho zvuk byl podobný rozladěným houslím nebo saxofonu, který se tehdy prodával v hračkárnách pod označením ”dětská trumpetka”. Jedním slovem, zvuk opravdu ”lahodný”. S tímto přístrojem jsme si později zažili několik veselých chvil, zvláště u přehrávek, kde nám bylo porotou vyčítáno, že jestli chceme hrát bigbít, musíme mít pořádnou aparaturu a ne aby nám při sólech drnčela kytarová bedna. Bylo to typické nepochopení a neznalost problematiky tehdejších okresních porot. Klasickým je již výrok jednoho nejmenovaného člena podobné poroty o tom, jak nám ”huká” basa.

Autor elektrické báze našeho nového pomocníka o jeho technických parametrech doslova prohlásil: