Začátky ale nebyly tak jednoduché, jak by se mohlo na první pohled jevit. Oni sice Šaman a George hráli na kytary, ale zase takovým tím westernočundráckým způsoben, takže je bylo třeba poněkud usměrnit ve vývoji. Nutno předem poznamenat, že se to časem opravdu podařilo. Jaké tedy bylo složení nové skupiny, která zatím ještě neměla jméno? Sólová kytara - Ladislav Gregor, doprovodná kytara, zpěv - Jan Šantrůček (pouze shoda jmen s B. Šantrůčkem), bicí - Mirek Horák, sólový zpěv - Jaroslav Chrbolka, baskytara - Jan Rydl, multiinstrumentalista, zpěvák a všeuměl - Jan Sedmík. Ano, z bývalé skupiny jsem přetáhl Honzu, který pak působil jako aranžér, instrumentalista, zpěvák a já nevím co ještě. Nakonec měl jediný z nás hudební vzdělání klasického směru (horna) a do bigbítu byl dobře zažranej. Na zkoušky dojížděl na svém kole cihlové barvy zn. Meredith (pseudonym profesora Černého z SVVŠ, kterého všichni tamní studenti hrozně milovali, a jenž tuto přezdívku dostal právě ve vlaku cestou na chmelovou brigádu do Brlohu od kolegy Červenky) a měl kvůli tomu neustálé konflikty se správcem Klubu panem Kučerou, neb kolo umisťoval do chodby, kteréžto řešení zmíněný správce nevím proč nepovažoval za nejšťastnější.

Na řadu přišla otázka jména skupiny. Byla to doba westcoastových sborů (a hoši krásně zpívali vícehlasy - s Honzou i pětihlas), nabízelo se tedy nějaké stylové jméno. Padaly různé návrhy jako Kyklop apod., což jsem rezolutně zamítl, i když samotného mne nic nenapadalo. Až jednou jsem u spolužáka Plíška z vyššího ročníku chrudimské SVVŠ (dnes Gymnázium J.Ressela - docela se mi líbí slogan: Chrudimák Ressel zbavil svět vesel.) objevil desku The Rolling Stones. Byl to jakýsi výběr hitů. Podstatné ale bylo, že deska se jmenovala The Flowers a mě to okamžitě trklo - takhle se budeme jmenovat, to je to pravé jméno. Vždyť v Americe právě vládlo hnutí Power Flower a hipies. Nebylo už teda co řešit. Jméno skupiny bylo na světě a kluci je přijali za své: T H E F L O W E R S.

Jméno tedy přijali, ale já jsem se jim nelíbil. Domnívali se, že je chci postupně nahradit svými lidmi a jak se mi mnohem později svěřili, připravovali se, jak mě zmlátí. Měli prý dokonce rozdělené úlohy, kdo bude držet ruce, nohy a tak.

No, nedošlo k tomu. Hoši pochopili, že jim nechci škodit, ale naopak pomoci. Ono jim zpočátku připadalo, že se mezi ně jaksi vměšuji, že kvůli mně Čudla musel přejít z basy na bubny (ve kterých byl mimochodem později vynikající), že jsem starší (což jsem byl, ale také zkušenější), protože jim bylo patnáct nebo kolik, že jsme to upekli sami s Břéťou atd. Po čase poznali, že všechno bylo ku prospěchu věci a stali jsme se kamarády, jimiž jsme, jak doufám, dodnes.

Zpočátku na internátu Transporty jsme z nařezaných desek Bukas šroubovali a lepili bedny, které měly uvnitř tlumící hobrové panely, reproduktory s vyhýbkami a jiné vymoženosti, nicméně časem jsme zjistili, to už jsme jezdili po zábavách, že stěhování takových kolosů jednoho vyčerpá. Například dostat naši basovou bednu BUKAS do sálu ve Žďárci u Skutče byl opravdu výkon. Tehdy nás vozil jeden přítel s mlíkárenským Roburem a neznalý místopisu, zaparkoval sice správně u Žďáreckého kulturáku, leč z druhé strany, kde to je, jak znalci vědí, do kopce. Ještě, že s námi jezdily ochotné gorily, které tento balvan po vzoru starověkého Sysifa do kopce vytlačily. Až potom jsme zjistili, že ke kulturáku vede z druhé strany pohodlná cesta a auto může zajet až přímo ke vchodu. Tato neznalost a vypjatá situace se později stala v průběhu kteréhosi dalšího večera osudnou příteli zvanému Masaryk. Požil poněkud větší množství alkoholu, došlo k nějaké strkačce a po výkřiku, že jedou policajti, vrhl se Masaryk k nejbližšímu oknu v domnění, že je v přízemí. Leč nebyla to pravda a tak Masaryk až ve vzduchu poznal, pokud vůbec něco chápal, že vyskočil na druhou stranu, tedy z prvního patra. Ať to bylo, jak to bylo, zpátky už to stejně nešlo a milej Masaryk skončil dole s přeraženýma nohama. Byl vhozen jak ta mrcha na ložnou plochu Robura a dopraven do chrudimské nemocnice. A to byl také konec našeho ježdění Roburem, neboť v pondělí zjistil garážmistr v mlékárně na podlaze krev, začal zjišťovat, jak se tam dostala, sprdnul řidiče, neboť ten s námi samozřejmě jezdil načerno, a bylo to. Ani si nepamatuji, jak to se šoférem dopadlo, ale my museli shánět novou dopravu.

Již jsem se zmínil, že existovaly možnosti, o kterých se tehdy žádné kapele ani nesnilo. Jak známo, Transporta měla modelárnu, kde se dělaly různé modely pro odlitky. Tam dostali za úkol vyrobit pro nás reprobedny. Jen už, proboha, žádný Bukas! A tak spatřily světlo světa z laťovky odborně zhotovené reprobedny v červené kožence. Dva sloupy na zpěv, po dvou menších bednách na kytary a odpovídající box na basu. Musím se přiznat, že rozměry jsme si nevymysleli, ale opajcovali jsme je s Břéťou podle aparatury náchodské skupiny HELMEN, která vystupovala tehdy na památném festivalu, který se konal ve dnech 14. - 15. prosince 1968 v pardubické restauraci Rozkoš a kde jsme původně také měli hrát, jak dokládají propozice festivalu, kde je mezi ostatními uvedena i skupina FLOWERS, leč nehráli jsme a už ani nevím proč. (Pro zajímavost uvádím seznam skupin: Fantom, Helmen, Whips, Magic Sout, Guitarmen, Meteors, Star, Studio T, Angels, Orion a The Flowers). Od nás ty bedny zase na Chrudimsku kopírovaly další skupiny, např. Princes, kteří to ovšem pojali v barvě šedé, zatímco naše byly v červené kožence. Čili vnesli jsme do dění na Chrudimsku jakési světlo, osvětu. Všichni museli mít bedny jako Flowers!

Vzpomínám si, že něco podobného "provedl"o mnoho let později ostatním kapelám Honza Smetánka se skupinou Regent (mimochodem dodnes působící), když přešel na systém stahování všech nástrojů včetně bicích do komplexu samostatných beden s různými zvukovody a basreflexy, tvořících monstra po obou stranách jeviště (tzv. PA system), čímž přiváděl ostatní zvukaře k šílenství. Navíc vše opatřil všeříkajícími etiketami PEAVEY. Holt pokrok je pokrok, byť se za hrdými názvy skrývaly české popřípadě německé reproduktory Vermona, nedosahující pohříchu výkonů výrobků inzerované americké firmy, která jak známo osazovala své aparáty reproduktory Black Widow = Černá vdova - jinak přítulný pavouček, s oblibou chovaný jako domácí zvířátko. Ale to jenom jako vybočení. Tedy, měli jsme novou, na svou dobu i poměrně výkonnou, aparaturu, měli jsme slušný repertoár a začínali jsme mít i úspěch u obecenstva. Co si přát víc?

Zde je třeba se poněkud vrátit a vzpomenout na vůbec první hraní této nové sestavy, nazývající se hrdě The Flowers. K tomu je také nutno ještě říct, že já jsem z bubnů přešel na basu a bylo proto potřeba, alespoň do začátku, najmout nějakého slovutného bubeníka, který by zatím kapelu podržel a časem přiučil Čudlu novému řemeslu, neboť on zničehonic začal k bubnům inklinovat (on ostatně moc nepotřeboval, i když na památné fotografii z Klubu vypadá dost vykuleně). Hádáte správně, přivedl jsem Láďu Pešouta a tím to mohlo všechno vypuknout.

Tedy první zábava. Konala se v chrudimském Závodním klubu JKP na Rozhledně, který se potom na dlouhá léta zapsal do historie skupiny ať jako zkušebna nebo místo častých vystoupení pro chrudimskou mládež. Byl to jakýsi karneval a kolektivně vzpomínáme, jak jsme tehdy pili pouze nealkoholické nápoje, jmenovitě Běloveskou kyselku, po které jsme sborově a nahlas krkali, přičemž Honza Šantůček dokonce po požití této nevábné kapaliny zapomněl akordy u téměř poloviny skladeb. Uvážíte-li, že na jednoho hráče připadly asi dva litry tohoto neblahého nápoje, jistě uznáte, že nám nebylo co závidět.

Úvod jsme měli docela solidní. Za mohutného pískání mikrofónů, o kteréžto se zasloužil zvukař- klasik Jiří Mísař, byli jsme uvedeni naším managerem Břéťou Šantrůčkem jako mladá a perspektivní kapela, která se nemůže dočkat, aby oblažila přítomné svým uměním. I začali jsme první skladbou, přičemž doprovodná kytara v rukou Šamana vydávala prapodivné neartikulované zvuky, sólová kytara se vázala s reproduktory a mikrofony dílem nehrály vůbec, popřípadě též radostně houkaly. Díky několika bystrým a neomylným zásahům páně Mísařovým se vše urovnalo, načež mu byly svázány ruce za zády a zbytek zábavy strávil pod dozorem Břéti, čímž jsme se vyvarovali rychlého konce pokojného chodu aparatury.

Jak uvedeno výše, nepili jsme alkoholické nápoje, alébršto kyselku a podle toho také vypadal náš výkon. Asi v polovině vystoupení Láďa Pešout prohlásil, že takovou ostudu na veřejnosti ještě nezažil a že s námi hraje dnes naposledy, neb nechce přijít o své pracně vybudované dobré jméno, dnes bychom řekli image. Později se ukázalo, že to nemyslel vážně. Nejmenší podíl na nemastném neslaném průběhu tancovačky měl nakonec Čudla, který jen smutně a z povzdálí pokukoval po bicích a zazpíval si jen jedinou písničku Bloud král.

Další podobná osvětová akce, tentokrát s názvem Liga učňů, se konala 17.12.1968 (alespoň z toho dne pochází první oficiální doklad - blok č.1, položka 1, který se mi podařilo sehnat díky Břéťovi). To se sešli zástupci Odborného učiliště Transporty, tedy kluci a zástupkyně Odborného učiliště Elitky, tedy děvčata a soutěžili spolu v různých disciplínách, při jejichž bližším popisu by se dnešní mladí lidé asi potrhali smíchy a pak se taky trochu tancovalo. A kdo jiný by k tomu všemu veselí hrál než The Flowers, neboť, jak jsem vlastně zapomněl v tom fofru podotknout, našim zřizovatelem bylo OU Transporta n.p.. Naše aparatura měla tehdy pořád ještě trochu archaický vzhled (těžkotonážní bukas) a budoucí chlouba byla dosud ve výrobě, nezbylo tedy než vzít zavděk místním vybavením sálu, určeným ovšem spíše k ozvučení schůzí soudruhů. Ostatně si maně vzpomínám, že The Beatles v roce 1965 zpívali v New Yorku na Shea Stadium pro 56 000 lidí taky do repráků určených pro ohlašování při zápasech baseballu a podle toho taky plechově zněli, což bylo úplně jedno, protože nikdo je stejně pro řev davů neslyšel, jak kdesi přiznal Paul McCartney. V Klubu visely zmíněné bedny vně jeviště, jaksi za rohem, čili jsme vůbec neslyšeli zpěv. Navíc tehdy bylo zvykem, že zvukař, pokud vůbec nějaký byl, seděl někde vzadu za kapelou, aby nerušil, což učinil i náš milý Jiří Mísař. Odsoudil se tím k neustálému pobíhání od rozhlasové ústředny ke "zpěvovým" bednám, aby si poslechl, jestli z nich vůbec něco leze. Alespoň občas. Moc toho nebylo, povětšinou to houkalo, ale nezapomenu na Mísaře a posléze i Břéťu, jak visí za portál vykloněni v nebezpečné pozici nad tančící páry a střídavě pokřikují, aby ten nebo onen otočil volume doprava a při rozhoukání se aparátu naopak doleva. Opět to bylo humorné a současně i poučné. Více zvukař neseděl vzadu, přišla doba, že dokonce seděl hluboko mezi lidmi, aby měl přehled.

A pointa? Mísaře po této zábavě stále v noci strašil zlověstný přízrak zvukaře-dobrodruha balancujícího nad propastí jsa zavěšen na bedně zn. TESLA a nad ránem se tím pádem přečasto probouzel značně provlhlý a pobledlý.

Na počátky Flowers vzpomíná kytarista Láďa Gregor takto:

”Naše skupina The Flowers vznikla na podzim roku 1967 (vida!). V oněch dřevních dobách jsme hráli v tomto složení:

Honza Šantrůček (Šaman) - doprovodná kytara, zpěv

Láďa Gregor (George) - sólová kytara, zpěv

Mirek Horák (Čudla) - basová kytara

Jaroslav Chrbolka - zpěv

Později přišel do skupiny Honza Rydl (Hans), který zasedl za bicí nástroje. Do té doby jsme hráli na aparaturu o výkonu přibližně 5W. Zásluhou managera Břéti Šantrůčka si skupina pomohla k aparatuře o výkonu zhruba desetkrát větším. Za družné a kolektivní práce po příkladu našich sovětských bratrů jsme překonali první nesnáze a pustili se do stavby reproduktorových skříní. Jen osvědčené metody socialismu nás udržovaly při práci, které pořád přibývalo. Po několika zkouškách jsme zjistili nesporné kvality nového člena skupiny Hanse a tak se stěhoval od bicích na basovou kytaru, přičemž Čudla musil tutéž opustit a tak mu nezbylo, než zpívat vokály, kterých v našich skladbách stále přibývalo. Jako bubeník nastoupil nám neznámý Láďa Pešout, který udržoval družbu s Hansem. Avšak nevydržel dlouho. Z nedostatku času odstoupil z bubenické funkce a paličky vzal do ruky Čudla, který začal projevovat sklon k umění bubenickému. Za krátký čas se zdokonalil tak, že lepšího bubeníka bychom v tehdejší Chrudimi těžko hledali. Potom začaly první vlastní skladby, které dělal Hans”.

Ano, začali jsme dělat vlastní písničky, čímž jsme se nejen vymanili ze závislosti na produkci ostatních renomovaných kapel (nikdy ne ale úplně, přirozeně), ale i povýšili skupinu jako takovou, neboť produkovat vlastní písničky nebylo v té době až tak běžné.