Tak nám vesele ubíhal čas, měnili jsme štace i zkušebny (jeden čas jsme zkoušeli i v kulturní místnosti ČSAD - ale to byla vlastně jiná parta), ale přicházeli časem i noví hráči. Jmenoval bych Jirku Novotného z Nového města, který se nějak přidal ke mně a Milošovi, nebo jak to vůbec bylo. Spolu jsme později také hráli When I Get Home z LP Perný den. Mně se hrozně líbil ten začátek, to vouoááá.....Taky rád vzpomínám na píseň, která začínala: ”Pojďte a poslechněte příběh o jedné dívce...”, neboli GIRL. Jirka vymyslel bezva akordy. Vím, že chodil na průmyslovku a hrál na kytaru Jolana Discant a měl slíbeno od rodičů, že dle vysvědčení lze očekávat případně dodání dokonce kytary Jolana Star, jak jsme tehdy říkali prkna neboli panelovky, k čemuž nedošlo. Asi právě pro to vysvědčení.

Zkoušeli jsme nicméně v sále SVVŠ v Olbrachtově ulici a protože v té době do prvního ročníku téže školy přibyl jakýsi pošetilý hoch ze Slatiňan jménem Jiří Vondráček, byl okamžitě zapojen a angažován na místo bubeníka, k čemuž mu velmi dopomohlo nejenom jeho hráčské umění. Byl totiž bratrem Helenky Vondráčkové, takto bývalé studentky SVVŠ, v té době již zpěvačky pražského ROKOKA. A jako bratr Heleny měl kontakty na Mefisto, které tehdy fungovalo jako hudební skupina právě v ROKOKU. Jirka (Novotný) přišel s nápadem, že jsme všichni studenti, proto si budeme říkat The Pupils - Žáci. Toto jméno jsem tedy umělecky namaloval na přední blánu bubnu, který jsme někde získali. A představte si, že to byl šlapák Orionu, neboť toto jméno se hrdě krabatilo na povolené kůži. Bylo mnou velmi zručně za pomoci acetonového ředidla odstraněno a nahrazeno zmíněným nápisem THE PUPILS (další pomsta Orionu?). S PUPILS jsme málo hráli, ale o to více plánovali, jak a co budeme kde hrát. Připravovali jsme dokonce vznik jakéhosi rockového klubu, už tenkrát v roce 1965/6! Později jsme něco podobného chtěli udělat s Flowers v sále restaurace EDEN v Heřmanově Městci. Měli jsme to dokonce nakreslené, jak to bude uvnitř vypadat a tak. (S Merkurem jsme si již dříve vymýšleli, jak loutkové divadélko Mír změníme ve stánek bigbítu a neváhali jsme k tomu zneužít i styků s tehdejším předsedou MěNV Feltlem, neb byl otcem dvou děvčat, s nimiž jsme se kamarádili, a pro které jsme hráli na nějakých akcích, jež organizovaly. Jednou nás dokonce za odměnu děvčata vzala do Prahy na lední revui. Popisování příprav na cestu a vlastního pobytu v Praze by zabralo jednu velkou kapitolu a bylo by pravděpodobně zajímavé jen pro zasvěcené.).

Ale bylo zajímavé, že ten Jirka Novotný neměl moc velkou víru v přežití bigbítu. Domníval se, že je to jenom jakási nějaká módní vlna, asi jako dnes LUNETIC (fuj, to mi naskočila husí kůže) a brzy skončí (stejně jako oni). Že se snad bude jednou pietně uchovávat a pokoutně hrát jako dixilend. Nevím, jak na to přišel, ale fakt o tom takhle mluvil. Je dobré, že se ve svých prognózách mýlil, ale jinak to byl dobrý hoch, který měl dobré nápady a skládal dobré písničky. Budiž mu rakouská půda lehká, neb krátce po vpádu spřátelených armád do této tehdy nespřátelené země emigroval a jestli nezemřel, žije tam dosud.

Pak ještě nesmím zapomenout na jednu skupinu, kterou jsem prošel. Jmenovala se Scarabeus a zkoušela po různých místnostech po Chrudimi, mimo jiné také v budově bývalého OV ČSM na rohu proti Elitce u Čsl. kostela. Repertoár vycházel z tehdy velmi populárního Pavla Nováka (Vyznání, Pihovatá dívka,...), ale hrálo se i Šalali a jiné dobové hity a také hodně instrumentálek od Shadows. Hráli tam Láďa Chladu na basu, já na z JKP vypůjčenou Starku sólo, Jirka Lejp na bicí, zpíval Petr Vlasák a na doprovod hrál Franta Polívka z Filištíny. Ten Franta bydlel v domě s Pepkem Smlsalovým a měl dvě báječné sestry, které krásně zpívaly a milovaly Beatles, o kterých si vedly sešity s fotografiemi a různými články a dokonce vlastnily několik Beatlesbooků, tedy oficiálních časopisů anglického fan klubu Beatles.

U nich jsem poprvé slyšel singl Penny Lane a Strawberry fields forewer. Ten jsem si půjčil a pan profesor Hanuš, zvaný Gandy potom mně a Ogimu v knihovně s lulkou v ústech písničky překládal. Říkal jsem, že Franta Polívka měl fajn ségry. Mnohem později jsem je lanařil a sliboval jim, že založíme skupinu, která bude hrát výhradně vlastní věci, které pro ně budu samozřejmě psát já, ale ony daly přednost hudbě taneční a skončily, tuším, u orchestru STARETON. Nebo dokonce u Chvojky? Teď už nevím. V každém případě je škoda, že to tenkrát nedopadlo.

Po Chrudimi se tou dobou nesly různé řeči. Někdo mi tehdy v Široké ulici povídal, že v internátu n.p. Transporta zkouší nějaká dobrá kapela a má mít i dobrou aparaturu, snad dokonce za tři tisíce. A to byly tenkrát ohromný peníze. Byl bych špatný bigbíťák, kdybych na toto nezareagoval i vypravil jsem se na místo samé. Hochy jsem objevil v tehdejším ZK JKP na Rozhledně. Tehdy jsem neměl tušení, jak se jmenují a už vůbec mne nenapadlo, že s nimi na mnoho let spojím svůj muzikantský život. Byli čtyři, hráli na kytary a zpívali. Jak jsem se později dozvěděl, původně zkoušeli v jídelně na internátě. Tam měli aparaturu v podobě příšerně vypadajícího zesilovače domácí výroby, ze kterého co chvíli vyrazily jiskry a vyšlehly plameny a který krotil svou pájkou Láďa Gregor, aby tento vzápětí opět začoudil a zmlkl nadobro. Jako reprobedna sloužila stará bedýnka původně od rozhlasu po drátě. Kdo si vymyslel ty řeči o třítisícové aparatuře? Po letech kluci vzpomínají, že když kuchařky začaly po večeři mýt nádobí, museli si oni dát pauzu, neboť je nebylo přes rachot poklic a hrnců slyšet. Čudla tam tehdy hrál na foukací harmoniku, protože měl za sebou už celé čtyři roky LŠU, ostatní drhli kytary a dohromady zpívali. Celou věc zpočátku organizoval vychovatel Mazánek, který klukům sehnal elektrické kytary a časem si nechal vysvětlit, že ty samy hrát nebudou, že je potřeba zesilovač a bedny. To ale už bylo na pana Mazánka moc náročné a tak se věci chopil jiný člověk. Začalo se zkoušet v Závodním klubu (JKP) a právě v té době jsem je navštívil. Ti hoši mne něčím zaujali. Kolem se pohyboval nějaký člověk, jemuž všichni uctivě vykali, a který vše organizoval. S ním jsem se dal do řeči a představil se mu jako starý bigbíťák, který má už leccos za sebou a mohl by z těch mladíků něco udělat a on mne vzápětí angažoval pro svoji skupinu, zatím na místo bubeníka. Vysvětlil mi známou pravdu, že hraní na doma vyráběné zesilovače pokojového výkonu nemá budoucnost a nastínil mi v barvách , jaké možnosti má on a tím i já, když se s ním spojím. Ještě ten den večer jsme se viděli znovu na nějakém plese v Muzeu an tam tančil s tehdejší svou ženou. I domluvili jsme se.

Byl to nějaký Břetislav Šantrůček, takto učitel odborných předmětů na učilišti, jinak člověk, který hodně znamenal pro můj další růst a pro chrudimský bigbít vůbec. Jako vážený pan učitel měl v Transportě své postavení a tím i dobré styky s vlivnými lidmi ve vedení podniku (pan náměstek Šindelář), kteří jeho činnost podporovali a byli nakloněni i finančním investicím do vznikající kapely.

Bylo rozhodnuto a ze mne se stal zprvu bubeník, posléze basový kytarista nové bezejmenné skupiny (když předtím jsem basu držel v ruce snad jen, když jsme ji s Milošem Podzemským v Pardubicích kupovali pro naši skupinu Merkur - jmenovala se Bassora, tuším a byla vysokolubová).

Mým příchodem byl po čase dosavadní basový kytarista Mirek Horák alias Čudla odsouzen basu opustit a nezbylo mu než hledat útěchu ve zpěvu a zpívat vokály, kterých stále přibývalo. (Jako bubeník nastoupil pro kluky zatím neznámý Láďa Pešout, kterého jsem, jak výše uvedeno, naopak já znal velice dobře. Nevydržel ale příliš dlouho a tak jeho paličky i funkci převzal brzy Čudla, který začal projevovat sklony k umění bubenickému, neb zpěv mu byl málo. Za krátký čas se zdokonalil tak, že lepšího bubeníka bychom jenom těžko hledali.)