První spoluhráči

Už si nevzpomínám na všechny ty lidi, kteří s námi tenkrát zkoušeli, a oni mi jistě prominou, ale tehdejší sestava se skládala asi z Jardy Josky, Jirky Gelnera, Honzy Sedmíka, zpěváka Norberta, krátce Milana Zavorala, Jana Rydla a Ládi Pešouta. To byl bubeník, a dobrý. Taky nějaký saxofonista hrál na altku, když my chtěli tenor. A míhal se tam Miloš Podzemský, chvílemi na piáno, později na basu. S ním jsme v době mé brigády v tehdejší Transportě jezdili lanovkou z nového závodu na starý a zpět, někde nad parkem u nemocnice jsme za jízdy přelézali ze sedačky na sedačku a hlavně jsme zpívali IF I FEL. Tehdejší domovník v ODPM, pan Kaška, Milošovi vždycky říkal, že by měl štípat pařezy, aby měl silnější úder, protože jeho pianino přirozeně nebylo slyšet, jsa přeřváno kytarami. Tehdejší repertoár, kromě již zmíněných povinných Shadows, které jsme s Gelnerem zkoušeli vybrnkávat už na devítce, tvořily rokenroly. Ten Norbert nevímčí je uměl dobře zpívat a nám se to líbilo.

Zde by bylo na místě se zmínit o dalším koncertu, který jsme s Jirkou zhlédli tentokrát v pardubickém Grandu. To bylo někdy v roce 1964/65 a my jeli na The Beatmen z Bratislavy. Koncert začínal ve 20.00 a my byli v sále už někdy těsně po sedmé. Prohlíželi jsme si aparaturu a rozumovali:

- Tady ty dvě vysoké bedny po stranách, to asi bude na sólovku. (Byli jsme pod vlivemShadows.)

- Tahle veliká bedna, to bude basa (To už jsme věděli!).

Ale všechno bylo jinak. Asi v 19.45 se na jevišti objevili The Beatmen s harmoničkama na krku a začali ladit. Divákům oznámili, že začnou hrát přesně ve 20.00. A taky jo. Přišli, bubeník (Peter Petro) je představoval a kytaristi tak jakoby znuděně postávali. Když skončil: ”Ta prvá pieseň sa volá Tell me why?, Povedz mi prečo?,” jako na povel se všichni vrhli k mikrofonům a začali zpívat jako o život. A my viděli a slyšeli, že ty vysoké bedny nejsou na sólovku, ale na zpěv! A jaký! Všechno se nahrnulo i se židlemi pod pódium (my seděli ve druhé řadě) a hltalo každý tón. Muzikanti se za celé vystoupení po sobě snad ani nepodívali. Petro ohlásil skladbu a oni jen hráli a hráli. Perfektně secvičeno! Prostě to byl pro nás zážitek (film Perný den jsme viděli až později a ten nás dorazil) a řekli jsme si, že takhle musíme taky hrát a vybrali jsme si hned tu ”nejjednodušší” píseň YOU REALLY GOT A HOLD ON ME z alba WITH THE BEATLES, která nám samozřejmě málem zlámala vaz.

V knize Čtyři hrají rock obdobně vzpomíná na ohromný zážitek z Beatmenů Petr Janda. Říká, že právě po zhlédnutí jejich koncertu v Rokoku v roce 1965 se definitivně rozhodl, že začne sám zpívat a vykope všechny ty zpěváky, kteří se kolem Olympiku motali. A přišlo Dej mi víc své lásky. Tehdy jsem si přál to slyšet v podání Beatles.

Ještě sestava těch Beatmenů:

Dezider Ursíny - sólová kytara (červenéTornádo), zpěv, harmonika
Miro Bedrik - doprovodná kytara (černá Jolana discant), zpěv, harmonika
Marián Bednár - basa (červená Bassora), zpěv
Peter Petr - bicí ( stříbrné Amati), zpěv

Obleky: černá sametová saka s koženým lemováním, sněhobílé košile s koženou kravatou, tmavě hnědé kalhoty, naleštěné kozačky. Při pozdějších koncertech, například v Muzeu v Chrudimi saka a košile nahradily černé a šedivé roláky a kozačky nesly stopy bláta. Nakonec, když Ursínyho nahradil Juraj Eperieši, hráli v džínách a tričkách s medajlemi, snad po vzoru Stg. Pepře, ale už to nebylo ono. Hvězda Beatmen rychle zazářila a rychle pohasla! Bohužel. Nicméně od doby Beatmenů jsem neslyšel lepší zvuk basy. Nevím, jak to dělali, neboť měli všehovšudy čtyři 40W zesilovače TESLA. Ta basa se úžasně valila po zemi a každý tón byl přímo fyzicky cítit na těle. Prostě tak, jak to má být.

A teď zase k nám. Zatímco Beatmeni přijeli do Pardubic tehdy moderním mikrobusem ROBUR, my jsme na "zájezdy" jezdili po vlastní ose vlastních kol. Vzpomínám si, jak jsme se někdy později vypravili obšťastnit dělný lid do Vlčnova. Řítili jsme se na svých ořích šílenou rychlostí shora od nemocnice a dole u hospody, když jsme zastavili, Podzemák nadzvedl řidítka a vypadlo mu přední kolo.To se mu mělo stát v kopci a nebylo co řešit.

Ve Vlčnově jsme už tehdy měli taky bezvadný echo. To se z jeviště zahrál tón, který se s pravidelnou amplitudou vracel od protější holé zdi. Bezva, akorát pro silnější nátury, protože to perfektně rozhazovalo rytmus. Tedy, kromě už zmíněných rokenrolů uměli jsme i nějaké Beatles, ale ne mnoho. Klasikou tehdy bylo "Vole,volé....,vole,vole..." oposlouchané z laxíku. Text samozřejmě vymyšlený, neboť naše znalosti angličtiny byly tehdy tristní, neboli žádné. Když se podívám dnes na texty tehdy opisované z magnetofonu, je to humorné, ale tehdy jsme s hrdostí foneticky zpívali nesmysly, jako ...Klósjórájs endáj kisju, zu mórouaj misju...., nebo: Aj gét haj ven aj sí jů gou baj, maj ou maj. Ven jů saj maj, maj in sajdžest bacrflajs...Hezké, že.(Poznáváte? All my loving, resp. Its only love.) Ale hráli jsme i podle not! Někdo přitáhl odněkud z venku sešit s notovými výtahy písní Beatles. Vybrali jsme si I want to be your man a pod vedením Honzy Sedmíka jsme to nacvičili. Myslím, že jsme ani předtím tu písničku v originále neslyšeli. Až mnohem později jsem se dozvěděl, že to Lennon s McCartneyem vlastně napsali pro Rolling Stones. A ještě mnohem později jsem verzi Rolling Stones slyšel. Uvědomil jsem si, že jsme to tenkrát nevědomky, jaksi intuitivně, s citem pro věc, jako vždycky, hráli úplně stejně jako Stouni. Ve stejném tempu a pod. Jak známo, Beatles to hráli mnohem rychleji a s varhanami. My a Rolling Stones jsme to pojali syrověji, zemitěji. To zní hrdě. Kupodivu mne Rolling Stones nebrali tak moc jako Beatles, i když jsme v pozdějších dobách už s FLOWERS několik jejich písní s mými českými texty hráli.

Šílený Pešoutův nápad a stoloví tanečníci

Pomalu přišla naše první zábava.

To bylo tak. Jednou se přiřítil na své šedivé jawě Láďa Pešout, že za ním byl Pepa Vajc z Orionu, abychom za ně vzali Dřenice, protože jim "vyhořel" zesilovač. Nevím, jak jsme tam jeli, ale asi nějakým osobním autem, protože aparatura byla kapesního vydání a bohatě se vešla na dětský kočárek (na něm jsme ji občas po Chrudimi při hraní na různých MDŽ převáželi). Nejvíce místa zabíraly bicí zvící malého bubínku, zvaného tvisťák, charlestonek a jednoho velkého činelu. Šlapák jsme snad v té době ani neměli a nepoužíval jej ani Orion, jak je patrno z fotografie z jeho vystoupení v Muzeu, kde Ruda Drašner u bubnování dokonce stál.

Po návratu z vojny stání u bubnování (už ovšem za kompletní baterií) zavedl Pešout a jeden čas to po něm předváděl i jeho nástupce u Flowers Čudla alias Horák Bašš. Ale to bylo až mnohem později. Nyní se nacházíme v dřevní éře bigbítu a jmenujeme se hrdě Merkur a dorazili jsme do Dřenic na Pardubicku, abychom tam šířili kulturu.

To, co nás v Dřenicích čekalo, předčilo všechna naše očekávání. Dokonce i to, co jsme kde o všelijakých bigbítových vystoupeních četli. Postavili jsme aparaturu, trochu se posilnili světlou desítkou a nastoupili. Sál místního hostince se mezitím slušně zaplnil, když Láďa Pešout coby konferenciér začal představovat hvězdnou kapelu z Chrudimě. Jirka Gelner dělal, že k nám nepatří a seděl nenápadně poblíž dveří, aby stihl včas vypadnout. To se ještě pořád nic nedělo. Šok přišel při prvních taktech první písničky (bohužel pro historiky se nepamatuji, která to byla), jež zvedla ze židlí místní chasníky a učinila s jejich těly a myslí asi něco hrozného, neboť se začali pohybovat šíleným způsobem po celém sále, využívajíce ke svým kreacím i nábytek, původně určený k jiným účelům. Jednoduše řečeno začali lézt po židlích a stolech, jež se změnily rázem v miniaturní soukromé taneční parkety. Kupodivu nikdo tehdy proti těmto pohybovým experimentátorům nezasahoval a tak se zábava odvíjela v podobném duchu až do svého závěru nevím v kolik hodin.

Názvy písní našeho tehdejšího repertoáru by současníkovi mnoho neřekly, neboť si je Pešout průběžně vymýšlel v okamžiku, kdy prostřednictvím mikrofonu od legendárního magnetofonu SONET DUO a aparatury o megavýkonu 5W ohlašoval další číslo. Hodně se tam objevovalo jméno Glenn Miller, od něhož jsme hráli In the mood, který byl Pešoutem vydáván za krále rokenrolu a o němž jistě víte, že neměl s tímto stylem nic společného apod. Že se toho chudák Glenn nedožil, mohl brát krásné tantiémy. Měli jsme zkrátka ohromný úspěch a Orion potom hořce litoval, že nám tu zábavu přenechal. Do smrti nezapomenu na ty kluky na stolech, když jsme s Gelnerem zpívali naše slavné Aujé (I´ll get you - The Beatles, v našem podání...”Viserlajkjů vimijem, vera gečju, aj gečju vimijem, jezajvil aj gečju vimijéem, aujé”. Správně má být: It´s not like me to pretend, but I´ll get you, I ´ll get you in the end, yes, I will, I ´ll get you in the end, oh yeah, oh yeah.)! Později přišly i jiné zážitky, ale nic nepřekonalo Dřenické boys.

Opět Pešout, tentokrát coby sportovec