Tedy náš první pokus o vstup na scénu populární hudby nevyšel, Slavík "zklamal", ale my jsme pořád chtěli hrát. A tak jsme hráli. Gelner, Rydl a protože byly potřeba i bubny, začal s námi tehdy zkoušet Jarda Joska (pozdější fotbalista a trenér TRA Chrudim), tenkrát hrozně podobný na McCartneye, což nás bralo. Byly to krásné dřevní doby. Zkoušeli jsme ve třídě a "bicí nástroje" zvící pomačkaného činýlku na drátěném modelu jehlanu a tamburíny jsme měli uschované ve skříni mezi sešity, když tu vyučující fyziky Květuš Geiger, proslulý výroky typu: "Kterej blbeček se to tady zase baví?", skříň otevřel a se sarkasmem jen jemu vlastním se ptal, kdo jsou ti tamburaši. To slovo nám nic neříkalo. My jsme přeci byli bigbíťáci a tak jsme, snad i ze studu, mlčeli. A jmenovali jsme se MERKUR a Jirkova babička nám vyšila takový zlatý erb s písmenem "M", který jsme pak nosili na rukávu černých košil se zlatými knoflíky. Totéž červeně a modře namalované ”M” jsme měli i na již zmíněné tamburíně. A hráli jsme báječné "bigbítové" věci, např. Tam, kde šumí proud od Gotta! Na později sepsaném repertoárovém listu je vidět, že jsme ani nevěděli, jak to spojení big-beat píše a psali jsme to ”beag-beat”! Později jsme si nechali spíchnout líbivé černé vesty po vzoru Olympiku z pořadu Divadla Semafor Ondráš podotýká. V nich jsme se také fotografovali, jak skáčeme ze zdi chrudimského hřbitova u sv. Kříže. V té době už s námi, jak je vidět, bubnoval Láďa Pešout a já držím v ruce kytaru, kterou si celkem zdařile nechal u někoho podle fotografie tenkrát vyrobit Jarda Joska.

Nějaký čas jsme zkoušeli snad i v Divadélku Mír, kde jsme dávali do okna reprák, aby jaksi bylo slyšet, že tam hraje pořádná kapela. Ale právě to se nám stalo osudným, neboť lidé si stěžovali na kravál a my dostali výpověď. Taky nám tam tenkrát někdo šlohnul krásný bubínek, který nám půjčil pan učitel Bříza z filharmonie. Zachoval se alespoň na fotce, kde jej drží v rukou Pešout. Nádhera! Ruda Drašner z Orionu a potažmo i klarinet v dechovce páně Vaníčkově nám později dokonce obstaral z depozitáře Mistra činel Made in Turkey (opravdu), který jsem si z dechovácké zkušebny na náměstí odvážel pyšně na mopedu domů na Skřivánek, maje jej zastrčený za bundou coby prsní pancíř, zvaný plech neboli kyrys. Zvukaře nám dělal Honza Kučera, kterého nikdo jinak neoslovil než ”Buha”. Jednou jsme s Jirkou šli k němu domů do ”spořitelních domů” proti divadlu a modlili jsme se, aby po zazvonění vykoukl on, neboť jsme neznali jeho pravého jména. Leč nestalo se a tak nám bylo ptát se jeho vyhlédnuvší matky:
”Je doma váš syn Buha?”
A ta dobrá žena pochopitelně vůbec nevěděla, o kom je řeč.

Ale to bylo zase až později. Nyní nikdo z nás pořád neuměl hrát. Já se učil na španělku s nitěma místo strun, aby nebolely prsty! To to znělo! Učil mě Jarda Mecl, jinak kamarád z plácku U Vodárny pod Širokými schody. Kousek dál byl dům U jelena - dnešní restaurace paní Niny Tunklové, kde jsem v únoru 1999 slavil spolu s kamarády své padesátiny. Pod nárožní sochou jelena býval nápis, který je dnes už dávno zamalovaný. Pro zajímavost a poučení uvádím jeho znění: "Ty mně soudíš, jinej tebe, dej si pozor sám na sebe. Nesuď, nebudeš souzen. Kdo jinému jámu kopá, sám do ní padá". Pak jsme nitě nahradili strunami a přišel první můj akord Ddur. Sláva! Pro vlastní hraní jsme zatím najímali různé obskurní hráče. Vesměs se rekrutovali z trampských kruhů a jediným kritériem pro jejich chvilkové přijetí byl kovový snímač Brilant zlaté barvy (75,- Kčs - pro nepamětníky = koruna československá!), našroubovaný na krku jejich táborovými ohni opálených gibsonech. Vyvrcholením tohoto hledačského období bylo klasické vystoupení na vánoční či závěrečné besídce naší deváté třídy A na ZDŠ Husova.

O dalším osudu skupiny měl rozhodnout můj poprázdninový nástup na tehdejší chrudimskou SVVŠ (nyní GJR), jemuž předcházela chmelová brigáda. To se událo v roce 1964. Již cestou na zmíněnou brigádu se ve vlaku ozývaly různé písně v podání mých starších spolužáků z vyšších ročníků. A potom ty večery ve vesnici jménem Brloh! A představte si, že zdravotníka tam dělal tehdejší student medicíny, nějaký Vladimír Polanecký, nynější hygienik hlavního města Prahy, tehdy ovšem pianista Sputniků, se kterými jsme se později setkali i v Chrudimi. (Na koncertu bylo tehdy málo lidí a já to Sputnikům omlouval tím, že mistr Stehno namaloval na jejich vystoupení blbej plakát představující nějaký symfonický orchestr. Cestou do Centrálu nám pak kluci tvrdili, že na base mají struny z piána a pamatuju, že bubeník měl "džezák" narvaný mezi nohy obrácené stoličky. V zákulisí Divadla Z.Nejedlého v Chrudimi jsem se také seznámil s jedním obrýleným pánem, který mi byl představen jako nějaký Eduard Krečmar, textař Sputniků. Měl na sobě tmavěhnědé kvádro a na nohách modré ponožky. Na chodbě u hereckých šaten mi psal na kus papíru svůj český text na píseň MONEY autorů Bredforda a Gordyho, kterou my jsme znali v podání Beatles a před chvílí slyšeli v podání Sputniků. Škoda, že ten papír teď nemůžu najít. Zase jedna relikvie, kterou jsem někam založil a ona čeká, až si vzpomenu.

To víte, že se řeč točila opět okolo bigbítu. Do toho všeho přišla premiéra kultovního muzikálu Starci na Chmelu s úžasnými písničkami a černě oděnými bigbíťáky provázejícími děj hrou na černé Jolany. Jednou večer jsem se seznámil se dvěma kluky z vyššího ročníku, kteří právě na kládách na návsi předváděli hloučku fandů své umění. Myslím, že to bylo From me to you od Beatles, co nás sblížilo. Ti kluci se jmenovali Honza Sedmík a Milan Zavoral a byli z Chrudimi. Ti opravdu na kytaru uměli hrát a nebyli to žádní čundráci. Dokonce pěkně zpívali dvojhlasy. Jak jsem se dozvěděl, Honza navíc na LŠU studoval hornu. Dnes na tento nástroj hraje v orchestru ND a dotáhl to tedy muzikantsky z nás nejdál.
Slovo dalo slovo a oba kluci se na místě stali členy skupiny Merkur. Matka Honzy pracovala v tehdejším ODMP v Chrudimi (Okresní dům pionýrů a mládeže), čímž byla zajištěna i zkušebna a dokonce i naše první zesilovače - rozhlasová ústředna (lze zhlédnout ještě dnes ve filmu Cesta do hlubin študákovy duše) zvící neuvěřitelného výkonu plných 10 W s klasickým zapínáním pomocí sklopného mikrofonu, do jehož konektoru jsme připojovali dřevěnou krabičku se třemi páry banánkových zdířek a kdovíjestli pětiwattový zesilovač z dílny místního elektrotechnického kroužku pana Chládka, na který jsem pohotově zhotovil z prkének a hnědého umakartu krabici s koženým uchem (o Marshallech jsme přitom tehdy neměli ani ponětí). Vedení ODMP nám časem agilně dokonce nechalo v dílnách SPŠS vyrobit dvě reprobedny. Byly sice poplatné tehdejším vědomostem o takovémto zařízení a hodily by se spíše do obýváku jako kus nábytku, nešť, jakési zvuky vydávaly a my byli v sedmém nebi. Dělili jsme se o ně s estrádní rytmickou skupinou ASTRA, která v ODMP též hrála pod vedením Věry Bičišťové. Ti hráli repertoár tehdy velmi populárních Kučerovců, měli už kytary se snímači a dokonce jednu skutečnou "elektriku" JOLANA STAR a vůbec byli hodně před námi. Z té doby si kromě paní Bičišťové pamatuji jména Josef Smlsal, Pepa Víšek a Jarda Kulhánek, což byli kytaristé zmíněné kapely. Pepkovi Smlsalovi jsem posléze u té "stárky" zničil umělohmotný kryt s potenciometry, když se mi jej podařilo nedopatřením vylomit v místě vstupu jacka. Když vám ještě řeknu, že jsem ji Pepkovi vzal ze skříně načerno, jistě si dovedete představit, jak mi bylo. Naštěstí Pepík se ani moc nezlobil, myslím.

A tak jsme začali pilně zkoušet nové a nové věci. Pamatuji se, jak jednou Honza Sedmík přišel s instrumentálkou, která byla, jak jsme později zjistili, znělkou Rádia Luxemburk (Uvreidiou Laxmberk, London dabljů van) a my jí říkali Zpívající konzerva, později i cizojazyčně Trichtlin. V té době to taky hrála skupina bratří Hodačů z chrudimské Roštiny zvaná námi Hodačovci a bylo okolo toho spousta hádek, kdo to od koho opajcoval. Nicméně nám to pěkně "dunělo", i když jsme doposud neměli basu (jako ostatně všechny skupiny včetně Orionu), kterou nahrazovalo hraní na spodní struny obyčejné kytary.
Tehdy také občas docházel na naše zkoušky František Rulík, hudební metodik OKS Chrudim a výborný muzikant, aby nám radil, jak co hrát. Dojemné například bylo, když nám, myslím u skladby Apache od Shadows, chtěl psát noty, abychom to hráli správně. Nemohl pochopit, že jaksi dost dobře nevíme, co po nás chce. Kromě Honzy ovšem. I já jsem trochu noty znal, protože jsem kdysi chodil "ke Štajnerovi" (správně Steinerovi) na piáno, čehož jsem ovšem z blbosti po čtyřech letech nechal a později toho vždy litoval (jak už jsem uvedl výše). Ale na vině tenkrát byla i značně nepružná činnost hudebních nakladatelství. Jak to? No jednoduše. Tehdy frčel v televizi pořad Písničky na zítra a tam exeloval Walda se Štědrým se skladbou Mám malý stan. Mně se to hrozně líbilo a ve své naivitě jsem okamžitě v hudebninách sháněl noty. Tenkrát se jaksi nenosilo, že by to vydavatelství promtně vydalo, čímž jsem byl zhrzen a odneslo to piáno. Navíc jsme se také stěhovali z Husovky do nového družstevního bytu Na Skřivánkách za nádražím a máti nevěděla, kam by tam mé křídlo dala. A protože tehdy nebylo možné jednoduše nástroj prodat, darovala jej zdarma do LŠU Chrudim, kde jsem své piáno po letech viděl stát opřené na chodbě o zeď. Ani na něm nebyla pamětní deštička z barevného kovu. Kdoví koho všechno na něm po mně trápili.