Abychom neupadli v zapomnění, pro naše syny a dcery a vůbec potomky podáváme toto svědectví o překrásné době našeho mládí, o době zaslíbené, po letech špendlíčkem vyhrabávané, o chrudimském bigbítu, zejména pak o vzniku a činnosti skupiny The FLOWERS.

Město Chrudim založil Přemysl Otakar II. a to roku 1260, přičemž první zmínka o Chrudimi vůbec pochází z roku 993. Naše generace se ovšem narodila do jiné doby, do jiné muziky. Dnes se jí obecně říká hudba rocková, ale my jsme tomu v 60. letech říkali "big - beat" (čti bigbít).

Bylo nám čtrnáct a najednou jsme cítili, že se něco děje. Ve světě, v městě, ale hlavně v nás samých. V naší třídě II. ZDŠ Husova ul. jsme o přestávkách hráli ping pong a měli kvůli tomu problémy s V.Vačkářem, který nám bral pravidelně míček (ač tělocvikář), ale už jsme cítili něco ve vzduchu. To už bylo po Gagarinovi. I do provinční Chrudimě začaly pronikat písně a pořady jakési dvojice S + Š z Prahy - zvláště si pamatuji na televizní záznam hry Divadla SEMAFOR z roku 1959 Člověk z půdy, ve které mimo M.Horníčka (v roli spisovatele Somra) vystupovali tehdy se právě rodící hvězdy naší populární hudby, jako byla například Pavlína Filipovská a kde zazněly první hity Suchého a Šlitra (např. Včera neděle byla, či Pramínek vlasů) a já jako "znalec" ze šesté třídy hrdě prohlašoval u Meclů na Vodárně, kde jsem záznam sledoval - nevím, jak jsem na to přišel - že ten zpěvák s bíbrem ve skupině mužských ”girls” je pan Suchý, když to byl Matuška. Pak jsem jel na tábor na Seč a tam byly dvě vedoucí, které hrály na kytaru a zpívaly písničky dvojice S + Š, která právě tehdy zazářila na festivalu ”Haškova Lipnice” (např. Potkal potkan potkana - Matuška, Štědrý). Ale to je moc zeširoka.

Už nevím, zda to bylo v osmé nebo deváté třídě (ale spíš v deváté), prostě šli jsme společně v rámci vyučování s paní učitelkou Štrosovou na nějaký pořad do chrudimského letního kina a jako dneska si pamatuju, jak jsme si zpívali s Jirkou Gelnerem zvaným ”Špachtle” písničku Barborka od Waldy. Jirka měl totiž už tenkrát, snad vůbec první v Chrudimi, magnetofon s touto nahrávkou. Nebudu popisovat ten přístroj, naši synové by se nám smáli, ale v tehdejší době to byla prostě bomba. Bylo to malé, české, cívkové (asi o průměru 6-7 cm) a hrálo to. Na baterky. Tedy doslova. No a Jirka nahrával z televize (přes mikrofon) tehdejší hity. A tak jsme se seznamovali s muzikou. O elektrických kytarách jsme neměli ani ponětí a už vůbec nás tehdy nenapadlo, že by se měly v budoucnu stát naším osudem.
Někdy v té době jsem v rozhlase také slyšel poprvé jméno BEATLES. Bylo to v pořadu Mirka Černého, který říkal doslova: ”Když vám řeknu jména jako John Lennon, Paul McCartney, George Harrison nebo Ringo Starr, nic vám to neřekne, ale dohromady je to nejslavnější bigbeatová skupina světa, takzvaní The Beatles. Pocházejí z Liverpoolu a pro jejich hudbu jsou příznačné různé rytmické a zvukové efekty. Takovou typickou skladbou Beatles je Don´t bother me.” A pustil zmíněnou skladbu. Dál už si to nepamatuju, ale z toho, že si pamatuju alespoň tohle, je vidět, že mě to silně poznamenalo.
Beatles se objevili i v časopisech (Mladý svět, Svět v obrazech), kde popisovali jejich účesy a tvrdili, že sami Beatles je nazývají ”smetáky” a my si ty fotky s Jirkou Gelnerem přefocovali. Tehdy nosili Beatles hrozně dlouhé vlasy, asi jako dnes prezident Havel. Dnešním máničkám by jejich délka byla k smíchu, ale v té době, kdy já jsem chodil ”na ježka” a vzadu zprvu ”doztracena” na struhadlo a později ”na havla”, to byla revoluce! Jak jsme chodili ostříhaní je vidět v ”holičské” scéně ve filmu Šakalí léta. Vzpomínám si, jak mne jednou matka nechala s modrou papírovou tříkorunou u holiče Na Kateřině a šla napřed k babičce Na vodárnu, že já za ní pak přijdu. Já si tenkrát poroučel, jak to chci, holič mě hřebelcoval takovým kombajnem (Opět možno spatřit ve filmu Šakalí léta, ale přece jen ten chrudimský byl lepší. Dvěma postranními excentricky umístěnými klikami byl roztáčen do velké rychlosti a vlasy jím byly úhledně rolovány směrem od čela do týla. aby se náležitě vztyčily a vytvořily tak pravý kanadský trávník. U slabších jedinců pak byly vytrhávány i s cibulkami a ve velkých chomáčích přímo opouštěly hlavu, aby nenávratně klesaly k nohám exekutora a učinili z nešťastného dobrodruha, toužícího po ježku dle vzoru Jusbery budoucího skina. Jusbery, čti džusbery - výraz pro tvrďáka, jinak též nekompromisní obránce kanadského národního hokejového týmu 60. let - Trail Smoke Eaters.) na ježka až došlo k placení a on po mně chtěl 3,50 Kč. Já nevěděl, že od posledního mého stříhání stouply ceny a říkám, že nemám. ”Nemá, naporoučí si toho a pak nemá”, byla reakce vedoucího oficíny. A nechal mě pěkně sedět v holírně, dokud máti nešla zpátky a dlužnou částku nedoplatila. O mnoho let později, když mne tentýž holič stříhal na vojenském cvičení v Chrasti, jsme se tomu oba dva srdečně zasmáli. To jenom na okraj, pro dokreslení koloritu období jinak kouzelných šedesátých let.

Zničehonic se tedy objevili Beatles (Vidím jako dnes, že Jirka měl krásné džíny na zadku s trojúhelníkovou béžovou nášivku z jelenice s černým broukem a červeným nápisem THE BEATLES FROM LIVERPOOL - to jsem mu moc záviděl.) a ti nás úplně zdrtili. Najednou jsme se všichni začali učit hrát na kytaru (já ještě předtím na piáno, ale to mne nebavilo a nechal jsem toho, čehož jsem později často litoval), někteří i na bubny, byl tu přece Ringo! A posléze jsme na naší krásné staré škole v Husově ulici v Chrudimi založili kapelu. Proč ne, když jsme měli muziku rádi, že. Háček byl v tom, že nikdo z budoucích "hvězd" neměl elektrickou kytaru a už vůbec na ni neuměl hrát. Že existuje něco jako basová kytara jsme s údivem zjistili až na koncertu Olympiku v Muzeu, kde jsme slyšeli basu (rozuměj kontrabas), ač tam nikde nebyla vidět. Až posléze jsme se dopátrali zdroje zvuku v rukách člověka, o kterém dnes víme, že se jmenoval Pavel Chrastina nebo tak nějak. Mimochodem, tehdy na tom koncertu vystupovali s Olympikem Pavel Bobek ve štruksákovém obleku, Josef Laufer ve smokingu s červeným karafiátem v klopě, Pavel Šváb v džínách, Yvonne Přenosilová v džínách a červeném vytahaném svetru a samozřejmě také celý v černém Miky Volek! Na Olympic se čekalo skoro dvě hodiny a pamatuji se, že nešťastný organizátor Velíšek vždy vystoupil před nadupaný sál a do klasického kulatého mikrofonu TESLA zelené barvy omlouval kapelu a sál na Velíška řval a tak stále dokola až nakonec se skutečně Olympic objevil a posléze začal i hrát. První skladba byla instrumentální a jmenovala se Klokan. Pak si ještě pamatuji na Laufrovo Fever, kteréžto slovo vždycky parádně zařval a vyskočil z podřepu. Tehdy jsme si už začali vyrábět elektrické kytary (tedy jejich makety) z betonářské překližky, měli jsme vyříznuté takové hrozné tvary a tak jsme mohli oči nechat na těch kytarách Olympiků. Jeden z nich (tehdy jsme myslím ani nevěděli, že se jmenuje Janda) občas zatahal během hry za nějakou páku. Pořád jsme nemohli přijít na to, k čemu slouží a tak jsme se dohodli, že to na své "kytary" dělat nebudeme, že to je asi nějaký přepínač. Vidíte, a on to byl obyčejný mechanický vibrátor. Byli jsme holt mladí. Později jsem zblbnul tak, že jsem umisťoval vibrátor i na doma vyráběnou basu a nakonec i Sedmík měl později v ODPM na své "domácí" base něco jako vibrátor, protože to původně měla být kytara. A když jsme u toho, představte si, že ta kytara neměla pražce a milej Honza na to normálně hrál, čímž byl první a jedinej v Chrudimi, ale určitě i na světě, kterej hrál na bezpražcovou kytaru! Ale to je ještě budoucnost, tehdy jsem nevěděl, že nějaký Sedmík vůbec existuje. A ještě něco k Olympiku - lístek stál celých 10,- Kč a my s Jirkou seděli vlevo na balkóně asi tak uprostřed. Dole jsme zahlédl v chumlu lidí nějakou ženskou, jak si koncert nahrává na stejný magnetofon, který měl později (nebo už tehdy?) Jirka. Mikrofon zakrývala rukou, aby nápor nebyl asi tak velký. Stejně bych chtěl slyšet, co z toho potom doma slyšela ona. Nicméně to byl jeden z prvních pokusů natočit v Chrudimi živý koncert bigbítové kapely. Pokud ona dáma náhodou čte tyto řádky a má dodnes k dispozici onu historickou přes pětatřicet let starou nahrávku, udělala by mi velkou radost, kdyby mě to nechala přehrát. Vždyť tam řvu i já!