Únorové číslo Chrudimského zpravodaje přineslo můj názor na řešení dopravní situace v Chrudimi. Připomínám, že jsem v něm kritizoval zejména podporu osobní autodopravy ve městě. Odpověď pana Bálka mne neuspokojila. Operuje v ní “trendem” co nejvíce zpřístupňovat centra měst automobilům a tím, že ve městě jsou dvě skupiny lidí, jež na to mají protichůdné názory. Názor radnice je nicméně zjevný: podpořit pohodlí a ignorovat snahu o zachování města pro lidi.

Je pravdou, že některá města rozšiřují parkovací plochy a podléhají tak tlaku místních autolobby. Jsou však i osvícené radnice, které si uvědomují, že tato cesta vede k degradaci sídel na parkoviště a k odlidštění. Zkuste si porovnat hmotu aut a hmotu lidí, kteří se jimi přepravují. Podívejte se, kolik osob sedí ve šňůře aut táhnoucí se ze všech stran ke křižovatce na Bídě. Spočítejte si, jaký počet lidí tvoří posádky škatulí, zaparkovaných na historickém náměstí.

Věhlas či cenu sídla netvoří počet parkovacích ploch. Můžeme ovšem zavést autokino, autokostel či autorestauraci, kde nebudeme muset ze svého povozu zvedat zadky – ale to všechno vede jak k degeneraci sídel, tak k degeneraci nás samých. Občané si své zastupitele volí i proto, že od nich neočekávají kopírování kdejaké blbosti “posvěcené” tím, že se jinde realizovala, ale proto, že od nich očekávají rozum a odpovědnost. K té by měla patřit restaurace městské veřejné dopravy. Ta je bohužel žalostná.

Málokdo bude samozřejmě užívat rozpadnutím se hrozící autobus, který nota bene jede jednou za sobotní odpoledne. Není v této souvislosti důležité to, co navrhuji já. Důležité je, aby se páni radní chytili za nos a snažili se najít řešení, jež by představovalo dopravu pružnou, dostupnou a ekologickou. Řešení, jehož součástí by byla souběžná omezení přístupů osobních aut do středu města. Nabízejí se odstavná parkoviště na okrajích, výrazná zdražení parkovného na vybraných místech. Žádnou aktivitu v tomto směru jsem však nezaznamenal, přestože radnice může čerpat z “trendů” v německém Norimberku, dánské Kodani, norském Bergenu a Trondheimu, ale jistě i mnohde jinde. Ve Skandinávii jsou města, kde řidič může zajet do centra jen tehdy, prokáže-li se dlouhodobou permanentkou na městskou dopravu. Jsou i jiná řešení, o nichž stojí za to přemýšlet.

Můj příspěvek navrhoval finančně nenáročné kroky, jež by pomohly té nejlevnější a nejvíce ekologické městské dopravě. Cyklisté mají ve městě stezku podél Chrudimky. Také pár desítek metrů v Široké ulici – chtějí-li však pokračovat do náměstí, musí odbočit z asfaltu na dláždění Štěpánkovy ulice, aby nepřekáželi autům. Schody? Jde o “úžasné dědictví našich předků”, jak napsal pan Bálek, “zanechejme je v podobě, v jaké byly vystavěny.” Nabízí se otázka, proč by ve stejné podobě neměly zůstat i historické ulice – tedy s tím, aby se po nich dalo bezpečně přejít. Nechci schody bourat, jak se zřejmě pisatel domníval. Jen jsem si myslel, že by radnici, která lije desítky milionů do černé díry koupaliště, nezruinovalo, kdyby na schodech nabídla cyklistům svody, po nichž by mohli kola vést vzhůru. Úředníky, kteří se před radnici zřejmě nedopravují na bicyklech, však úprava, jež by úžasnému dědictví předků nijak neublížila, zjevně nezajímá.