Den daňové svobody

Průměrnému zaměstnanci v České republice zbyde po zdanění přímými daněmi zhruba 57 procent hodnoty odvedené práce (43 korun z každé stokoruny kterou vydělá, odevzdá státu). Ze zbytku pak navíc odvede značnou část na daních spotřebních. Státu tak odvede až polovinu toho, co odpracuje. Největším průšvihem ale je, že si to většina lidí vůbec neuvědomuje. Otevřít lidem oči se pokouší den daňové svobody.

Specialitou českého daňového systému je totiž jeho neprůhlednost. Daně se strhávají z hrubé mzdy zaměstnance a k tomu zaměstnavatelé odvádějí státu dalších 35 procent hrubé mzdy. Jenže to, zda se daně objevují celé na výplatní pásce poplatníka, nebo je část z nich skryta, je formální záležitost, která nemá žádný vliv na daňový výnos, daňové zatížení poplatníků, ani náklady zaměstnavatelů. Na co však tento způsob zdaňování může mít vliv, je vnímání daňové zátěže poplatníkem. Nelze se v této souvislosti nezeptat, komu vyhovuje, že velká část z padesátiprocentního daňového zatížení zůstává běžným pracovníkům skryta?. A to nemluvíme o nepřímých daních, které jsou mezi politiky oblíbené právě proto, že jsou méně vidět.

Volič se rozhoduje o míře zdanění na základě mylných informací, pokud se domnívá, že daň z příjmu plus 4,5 % na zdravotní a 8 % na sociální pojištění, které se strhávají z jeho hrubé mzdy, je veškeré zdanění práce, a že tato hrubá mzda představuje celou cenu odvedené práce.

Poplatník/volič tak žije v iluzi nízkého daňového zatížení. Může docházet k tomu, že volič toleruje větší státní přerozdělování, než kdyby si byl jako poplatník vědom celé hodnoty své práce a celé hodnoty odvedených daní. Navíc vláda může snadněji prosadit zvýšení pojistného na straně zaměstnavatele. Na straně zaměstnance by takové zvýšení bylo politicky hůře průchodné. Iluzi, že daně platí „bohaté“ podniky rozšiřují s oblibou čeští politikové.

Pokud by se výpočet daně prováděl z celkových mzdových nákladů, které by tak představovaly novou hrubou mzdu - získali by poplatníci správnější informace o míře zdanění vlastní práce.

Další nepříjemnou charakteristikou českých přímých daní je značná progresivnost systému. Čím více vyděláváte tím vyšší sazba daně z příjmu je na vás uvalena. Přičemž právě mezní daňové sazby jsou rozhodující při odpovědi na otázku: "Vyplatí se mi více pracovat a vydělat další korunu nebo ne?" Zastánci progresivního zdanění používají sociální argumenty (bohatším vzít víc) a neuvědomují si, že vedlejším produktem takovéhoto systému je oslabení motivace k práci, resp. podnikání. A aby to bylo ještě veselejší, parlament přichází několikrát do roka s novelou zákona o daních z příjmů. Nejfrekventovanějším slovem v tomto zákoně pak bývá slovo výjimka...

Abychom si lépe uvědomili celkovou daňovou zátěž, slavíme i letos tzv. den daňové svobody. Jedná se o pomyslnou hranici - datum v roce, kdy přestáváme pracovat pro stát a začínáme vydělávat pro sebe. Letos tento pohyblivý svátek oslavíme 7. června.

K tomuto datu došli ekonomové Liberálního institutu (výpočet daňového břemene vychází z podílu celkového výnosu daní, sociálního a zdravotního pojištění vůči HDP). Pokud by bylo do výpočtu zahrnuto také zdanění spotřeby, svátek by se posunul ještě o několik měsíců.

Den daňové svobody umožňuje zajímavá srovnání. Tak například: loni jsme slavili o den dříve, tedy 6. června. Kdybychom žili v roce 1929 měli bychom oslavy již dnes za sebou, den daňové svobody by připadl na 12. února. V USA nastal loni den daňové svobody 4. května. Britové slavili o týden dříve než my, naopak Slováci pracovali pro stát o týden déle.

Je jasné, že čím později tento svátek slavíme, tím méně důvodů k oslavě. Tento rok budeme 157 dní vydělávat na provoz státu. Zvolejme tedy společně: "Politici, snižte daně!"

Radek Němeček, www.mesec.cz