Den daňové svobody
Průměrnému
zaměstnanci v České republice zbyde po zdanění přímými daněmi
zhruba 57 procent hodnoty odvedené práce (43 korun z každé
stokoruny kterou vydělá, odevzdá státu). Ze zbytku pak navíc odvede
značnou část na daních spotřebních. Státu tak odvede až polovinu
toho, co odpracuje. Největším průšvihem ale je, že si to většina
lidí vůbec neuvědomuje. Otevřít lidem oči se pokouší den daňové
svobody.
Specialitou
českého daňového systému je totiž jeho neprůhlednost. Daně
se strhávají z hrubé mzdy zaměstnance a k tomu zaměstnavatelé odvádějí
státu dalších 35 procent hrubé mzdy. Jenže to, zda se daně objevují
celé na výplatní pásce poplatníka, nebo je část z nich skryta, je
formální záležitost, která nemá žádný vliv na daňový výnos,
daňové zatížení poplatníků, ani náklady zaměstnavatelů. Na co
však tento způsob zdaňování může mít vliv, je vnímání daňové
zátěže poplatníkem. Nelze se v této souvislosti nezeptat, komu
vyhovuje, že velká část z padesátiprocentního daňového zatížení
zůstává běžným pracovníkům skryta?. A to nemluvíme o nepřímých
daních, které jsou mezi politiky oblíbené právě proto, že jsou méně
vidět.
Volič se rozhoduje o míře zdanění na základě mylných informací,
pokud se domnívá, že daň z příjmu plus 4,5 % na zdravotní a 8 %
na sociální pojištění, které se strhávají z jeho hrubé mzdy, je
veškeré zdanění práce, a že tato hrubá mzda představuje celou
cenu odvedené práce.
Poplatník/volič tak žije v iluzi nízkého daňového zatížení. Může
docházet k tomu, že volič toleruje větší státní přerozdělování,
než kdyby si byl jako poplatník vědom celé hodnoty své práce a celé
hodnoty odvedených daní. Navíc vláda může snadněji prosadit zvýšení
pojistného na straně zaměstnavatele. Na straně zaměstnance by takové
zvýšení bylo politicky hůře průchodné. Iluzi, že daně platí
„bohaté“ podniky rozšiřují s oblibou čeští politikové.
Pokud by se výpočet daně prováděl z celkových mzdových nákladů,
které by tak představovaly novou hrubou mzdu - získali by poplatníci
správnější informace o míře zdanění vlastní práce.
Další nepříjemnou charakteristikou českých přímých daní je značná
progresivnost systému. Čím více vyděláváte tím vyšší sazba
daně z příjmu je na vás uvalena. Přičemž právě mezní daňové
sazby jsou rozhodující při odpovědi na otázku: "Vyplatí se mi
více pracovat a vydělat další korunu nebo ne?" Zastánci
progresivního zdanění používají sociální argumenty (bohatším
vzít víc) a neuvědomují si, že vedlejším produktem takovéhoto
systému je oslabení motivace k práci, resp. podnikání. A aby to
bylo ještě veselejší, parlament přichází několikrát do roka s
novelou zákona o daních z příjmů. Nejfrekventovanějším slovem v
tomto zákoně pak bývá slovo výjimka...
Abychom si lépe uvědomili celkovou daňovou zátěž, slavíme i letos
tzv. den daňové svobody. Jedná se o pomyslnou hranici - datum
v roce, kdy přestáváme pracovat pro stát a začínáme vydělávat
pro sebe. Letos tento pohyblivý svátek oslavíme 7. června.
K tomuto datu došli ekonomové Liberálního
institutu (výpočet daňového břemene vychází z podílu celkového
výnosu daní, sociálního a zdravotního pojištění vůči HDP).
Pokud by bylo do výpočtu zahrnuto také zdanění spotřeby, svátek
by se posunul ještě o několik měsíců.
Den daňové svobody umožňuje zajímavá srovnání. Tak například:
loni jsme slavili o den dříve, tedy 6. června. Kdybychom žili v roce
1929 měli bychom oslavy již dnes za sebou, den daňové svobody by připadl
na 12. února. V USA nastal loni den daňové svobody 4. května. Britové
slavili o týden dříve než my, naopak Slováci pracovali pro stát o
týden déle.
Je jasné, že čím později tento svátek slavíme, tím méně důvodů
k oslavě. Tento rok budeme 157 dní vydělávat na provoz státu.
Zvolejme tedy společně: "Politici, snižte daně!"
Radek
Němeček, www.mesec.cz
|