Cvrčkové, kteří si ještě necvrkli Je ohromně zajímavé pozorovat, co se děje v souvislosti s možným vznikem nové strany. Ať už vznikne nebo ne a ať už je v ní Petr nebo Pavel, nejvíc mě zaujali všichni ti, kteří už nyní považovali za nutné vyzvrátit ze sebe své pohoršení nad samotným pokusem založit politickou stranu. Jsou to jistě lidé se zvlášť báječným smyslem pro demokracii, které taková skutečnost vyvádí z míry. Ať si přece zakládá kdo chce co chce! Ale zapšklý český cvrček, co si ještě necvrkl, už dští síru. Dráždí ho, že někdo si dělá, co chce a co může. Že by si zase někdo cvrkl! Naruší to klid na práci (především politickou, samozřejmě), rozruší naši „vyváženou“ politickou stabilitu. Rozdělí to zemi! A jsou tam jenom kreatury, jsou tam ti, co je známe! Senilní cvrček zprava zase křičí, že jakákoli nestabilita, jakýkoli vzruch může přinést vítězství komunistům! Tento druh cvrčka velmi lpí na svém. Tím je držení kroku. A co je pro cvrčka zvlášť nešťastné: i huby. Je mu nejlépe, když všichni okolo dupou stejně, jako musí dupat on. Zpravodajové musí z televize! Proč? Protože jsou nevěrohodní! A proč jsou nevěrohodní?! Nedovoleně si cvrkli! A o svobodě! Temná duše cvrčka miluje kasárenskou „demokracii“. Nástup! Snídaně! Svobodné vycházky od pěti do šesti. Cvrkání zakázáno. Řád! A pořádek! Čím méně měla země vítězů, tím víc má takových seřazených cvrčků. Ale bejvávalo! Zakládejme strany, spolky, sdružení, pišme petice, zpívejme, dělejme si, co dělat chceme! Není nic strašnějšího než zlověstné mlčenlivé přihlížení se střádáním zášti a nenávisti.                                              Jan Kraus, tyden.cz