Protlouklo se lidstvo dobou bronzovou do doby železné. Zdá se, že vývoj, alespoň v Chrudimi se nezastavil a pokračuje dobou chromovou. Osvícenci ještě sobě nedostavěli jeden chromovaný pomník, a už hoří nedočkavostí, aby započali se stavbou dalšího piedestalu.

Pamatuji se, že jsem procházel stejným obdobím, jako oni. To když mi bylo jedenáct a o pouti mi děda v Orlických Horách, v jakémsi záchvatu rozmařilosti, věnoval padesátku. Možná, že jen svou mozolnatou tesařskou rukou nenašel drobné. Po návratu z pouti se pak s podivnou zádumčivostí díval na poklady, co jsem na pouti zakoupil. Razítko s nastavitelným datumem. Kapslovku, která se stačila rozložit na dvě nespojitelné části. Opičku na gumě, co se z ní už vysypaly piliny. Zatímco se děda díval, já byl ostražitý. Připadalo mi, že se rozhoduje, zda má dát pár facek sobě a nebo mně. Divil jsem se tenkrát dědečkově nikdy nevyslovenému nesouhlasu.

Stejně neprozřetelně se před pár lety zachoval stát. V bláhové domněnce, že obce se budou snažit ve prospěch svých občanů udržet svůj vliv na cenu energií, daroval některým z nich akcie energetických podniků. Stalo se pak, co se stát muselo. Obce začaly své akcie měnit za peníze. Ty začaly utrácet, některé rozumně, další méně rozumně, hlavně však rychle. V Chrudimi probíhá podobný příběh, jako o tom dědovi a vnukovi. S tím rozdílem, že peníze neutrácí jedenáctiletý kluk, ale dospělí vzdělanci.

S první útratou si nelámali hlavu. Rozhodli o 60 milionech za přestavbu velkého koupaliště na menší. Dnes už je veřejným tajemstvím, že 60 milionů stačit nebude. Prý s pořízením parkoviště, ale i s dalšími úpravami a stavbami v areálu koupaliště, nebude stačit těch miliónů ani 100.

Ještě se nedokončilo první propadliště na peníze a už se přemýšlí nad dalším. Co přemýšlí. Už se plánuje. A zdůvodňuje, proč to nemůže počkat ani týden. Že už včera bylo pozdě! Zimní stadión musí být zastřešený. Jak jinak bychom chtěli kulhat do Evropy. Stovka chrudimských dětí tam trénuje hokej. Prý nebude-li střecha už zítra, propadnou hříšnému životu a skončí na drogách.

Na štěstí pro naše radní tu nestojí žádný děda, ten tesař s mozolnatou pazourou, a nerozjímá, jestli má dát pár facek sobě, nebo jim. Na štěstí pro naše město jsou tu jistě lidi, kteří ještě zcela nepozbyli rozumu. Je na nich, jestli radním dovolí utrácet (i jejich) peníze za nerezové vidle a nerezové hrábě. Zvláště ve chvíli, kdy ostatní města vidí do své budoucnosti a do ní také investují. Vidí jasně priority úplně jinde, než v nákupu luxusních hraček. Pokud to ještě stále někdo neví - je to investice do průmyslové zóny i do její nabídky.

                                                                                                            "elek"