Pokud už také máte dost obecných řečí o nezbytné reformě české školy, je tento text určen právě pro vás.
Nabízíme vám „ředitelskou kuchařku“ s praktickými ukázkami, která vám předvede, jak proměnit průměrnou sídlištní školu v místo, kam učitelé i děti chodí rádi, nebo přinejmenším bez odporu. Ručíme za to, že alespoň ty nejdůležitější recepty jsou použitelné v každé škole bez výjimky. Pokud vás tato kuchařka zaujme, doručte ji, prosím, vašemu panu řediteli (-ce).
Děkujeme za spolupráci.

Zvenčí vypadá chrudimská škola v ulici Dr. Jana Malíka naprosto průměrně. Dvě panelové piksly spojené panelovým chobotem, v oknech běžná vánoční výzdoba, která tu zbyla od minulého roku. U toho hřiště. Takových škol, vzor osmdesátá léta, jsou na sídlištích českých měst desítky. Tato začala fungovat v roce 1991 a dnes se o ní dá říci, že je jednou z mála škol, které prošly onou vnitřní reformou, o níž se už léta mluví. Proč to tady šlo a jinde ne? Jaké taková změna přináší potíže?

STROM POZNÁTE PODLE OVOCE

« Stručný test: Zkouší se na vaší škole u tabule? Korzují o přestávce děti se svačinou po chodbě? Křičí na ně učitelé? Chytne občas někdo výchovný „lepanec“? Dělí se třídy na studijní a praktické? Jestliže na všechny otázky odpovídáte ano, je vhodné se zajít zeptat ředitele, proč to tak je.

A vůbec, podle čeho soudím, že právě toto je škola, v níž se změnilo něco podstatného? Za prvé jsou to vnější příznaky. Vejdete do rozlehlého vestibulu. Vedle školního bufetu posedávají žákyně u kavárenských stolečků. Některé píší úkoly, další debatují u limonády. Na konci chodby běhají kluci okolo pingpongového stolu. O patro výš jsou ty stoly tři, všechny obsazené, v dalším patře kopou děti molitanovým míčem do brány namalované na zdi. V tělocvičně se hraje o velké přestávce floorball. Děti tu zůstávají i po vyučování, protože se tu dá dělat spousta zajímavých věcí.

Pak jsou tu skrytější příznaky. Za dva dny, které jsem tu strávil, jsem neslyšel jediného učitele zvýšit hlas. Vládne tu velmi přátelská atmosféra a učitelé mají překvapivě „reformní“ názory. Ostatně o způsobech, jak se tu učí, se dočtete dál.

Drobná historka závěrem: Ranní ředitelna. Vcházejí dvě holky ze čtvrté třídy: „Dobrý den, pane řediteli,“ povídá jedna, „já se jdu zeptat, jestli není už volné místo ve třetí třídě, jak se vás ptala máma. Já mám bráchu a on by sem moc chtěl chodit.“

„Zatím ne, zatím není místo,“ odpoví pan Brož.

„Aha, tak já se přijdu zase zeptat.“

VSTUPNĺ PODMĺNKY

Škola v ulici Dr. Malíka byla postavena proto, že ostatní školy v Chrudimi koncem osmdesátých let už nestačily. Pan ředitel Zdeněk Brož (45) předtím sedm let učil a rok působil na školském úřadu. Zvítězil v ředitelském konkursu; věděl sice, že chce, aby „jeho“ škola vypadala jinak, ale přesnou představu neměl. Spolupracovníky si příliš vybírat nemohl. Přivedl si zástupce, jednu učitelku a hlavní vychovatelku, ostatní učitelé přešli z ostatních základních škol chrudimského okresu. Totéž platilo o dětech. Většinou přišly ze sousedního sídliště, protože to měly blízko. Škola se nikdy nehlásila k žádné z alternativ (dejme tomu waldorfské škole) ani nepatřila k „lepším“ školám, kde si mohou za školné dovolit lépe zaplatit učitele a pořídit luxusnější vybavení.

Vstupní podmínky v roce 1991. Klady: nová prostorná budova a nový začátek jaksi přirozeně nabízejí dělat něco jinak. Zápory: ty obvyklé – dvacet pět učitelů zvyklých na to, že žáci jsou tu od toho, aby seděli a mlčeli, když jim učitel sděluje moudrost světa. Pět set dětí, které (kromě prvňáků) vědí, že škola je něco, co je třeba přetrpět.

KDO NÁM BRÁNĺ

Může se dnes vůbec škola měnit, když je svázaná osnovami a bdí nad ní školský úřad a inspekce? Je třeba říct, že v tomto se situace během posledních zhruba tří let zásadně změnila. Osnovy jsou natolik obecné, že vnitřní reformu umožňují. Školské úřady a inspekce sice většinou příliš nepomohou, ale také (až na výjimky) nepřekážejí. Při radikálnějších změnách učebních plánů se lze odvolat na příkaz ministerstva školství nazvaný Metodický pokyn k postupu při úpravě vzdělávacího procesu (č. 18276/98 – 20). Čekat ale nějakou další podporu či výzvu z ministerských míst je asi marné. Změnu ve vaší škole vám nikdo nemůže nařídit, tu musíte začít sami.

ÉRA POČÁTKŮ

Pan ředitel Brož si s kolegy stanovil už v devadesátém prvním roce dva základní cíle: Chceme, aby děti chodily do školy rády, nebo aby jim alespoň škola nevadila. Chceme, aby tu každé dítě zažilo pocit úspěchu. To za prvé. A za druhé chceme, aby škola byla službou pro děti a rodiče. Cíl byl jasný, méně už, jak ho dosáhnout.

V prvním roce podlehli dobové módě – v osmém ročníku byla jedna třída studijní a jedna praktická. Aby „hloupí“ nezdržovali při vyučování ty „chytré“. Po prvním roce bylo jasné, že se to neosvědčilo. Jedni se flákali, protože měli pocit, že jsou něco lepšího, druzí, protože ztratili motivaci – jsou stejně ti horší. Vedení školy hledalo jinou cestu. Přihlásilo se do programu ExTra, který umožňoval školám vytvořit si vlastní učební plán. Šli cestou velkého množství volitelných předmětů. Základ mají všichni stejný, ale od šesté třídy si mohou každoročně vybrat čtyři z patnácti volitelných předmětů podle svého nadání, zájmu a případné budoucí profese. Spektrum je široké, od konverzace v cizích jazycích po výtvarnou a hudební výchovu. Kdo má v češtině problémy se základním pravopisem, toho nemá cenu nutit psát literární reportáže. Říci: komu nějaký předmět nejde, bude ho mít méně, ať se věnuje víc tomu, co mu jde a co ho zajímá – to zní kacířsky, ale v praxi to funguje. Tento systém volitelných předmětů praktikuje škola od roku 1992.

Druhým pramenem změn byla anketa mezi žáky druhého stupně na téma, co vám ve škole vadí. Byla inspirována podobnou celostátní anketou z Mladého světa. Výsledky? Vadí nám, že na nás učitelé křičí, vadí nám „přepadáky“ – neohlášené písemky, vadí nám zkoušení u tabule, vadí nám, že se nemůžeme při obědě mezi sebou bavit jako učitelé. A tak dál. Bylo toho dost.

JAK TO ŘĺCI KOLEGŮM

Každý ředitel, který se odhodlá změnit svou školu, se setká s problémem, jak to sdělit svým kolegům. Jak vysvětlit, že „dořvat žáka do bezvědomí“ nebývá nejúčinnější cestou ke kázni. Jak vysvětlit, že smyslem písemky není dokázat žákovi, že nic neumí, ale naopak mu dát příležitost uspět. To je těžké všude, ani v Chrudimi to nebylo snadnější.

„Krize přišla asi po dvou letech,“ říká pan ředitel Brož, „to jsem měl pocit, že to dál nemá cenu. Že na poradách sice všichni kývou, ale po straně někteří nadávají a stejně se nic nezmění. Obecně sice všichni souhlasili se snížením počtu hodin a zavedením volitelných předmětů, ale málokdo byl ochoten přistoupit na to ve svém předmětu.“

Nakonec přišel velký třesk. Po dvou letech odešli tři učitelé, kteří se v nových podmínkách necítili dobře. To ale neznamená, že zbytek byl obratem pro všechny změny. V tomto směru uplatňuje pan ředitel docela rozumnou politiku. Jen velmi málo věcí nařizuje. Neřekne například: „Nesmíte zkoušet u tabule!“ Ale zařídí seminář, kde se mluví o hodnocení žáků, kde víceméně totéž řekne někdo zvenčí. Pár lidí se toho chytí a vyprávějí ve sborovně, nakolik se jim to osvědčilo. Ti ostatní se prý přidají postupně. Někdo hned, někdo po letech.

Volitelné předměty jsou i tlakem na učitele, aby je nabízeli žákům zajímavě. Pokud se nikdo nepřihlásí, nebude mít učitel hodinu do úvazku. Praxe je samozřejmě složitější, je třeba po domluvě s rodiči zajistit, aby počet dětí na jednotlivých předmětech byl zhruba stejný, ale ten konkurenční tlak je velmi užitečný. Mít na hodině děti, které mi umožní vydělávat, není žádná povinná samozřejmost.

PŘESTÁVKY A TO DALŠĺ

První, čeho si tu všimnete, je přestávkový ruch. Mimochodem, pokud se to k vám ještě nedoneslo, přestávka je přinejmenším stejně důležitá jako hodina. Jestli má škola něco naučit, pak vycházet s druhými. Na to jsou přestávky ideální příležitost.

Tady trvá velká přestávka půl hodiny. Děti mohou po škole kamkoli, jen nesmějí bez dovolení opustit budovu. Kupodivu počet úrazů během roku je stejný jako za časů „vězeňského“ korzování se svačinou. Děti hrají ping-pong, fotbal, velkou dámu na šachovnici namalované na podlaze. V létě mohou na hřiště, v zimě do tělocvičny. Mohou si koupit svačinu u bufetu. Houska se salámem stojí pět padesát. Na téhle škole nezvoní. Konec hodiny ohlásí učitel. Konec přestávky se pozná podle toho, že se na chodbě zhasne. Během dvaceti vteřin není na chodbě ani noha, aniž by musel dozor jedinkrát zvednout hlas.

JAK TO ŘĺCI DĚTEM

Popravdě řečeno, s dětmi je při proměně školy skoro nejmenší problém. Docela rychle pochopí přirozená pravidla hry. Když se zhasne, jdeme do třídy. Když učitel zvedne ruku, chce, abychom byli zticha. Zatímco na učitelské řvaní si žáci vypěstují nenávistnou imunitu, tohle, pokud se tak chová většina učitelů, funguje. Jedna věc je podstatná – vstřícnost dětí vůči škole se tady nesnižuje s rostoucím věkem. Jinde je běžné, že děti v osmičce a devítce hodnotí školu velmi kriticky, jako instituci, která je nespravedlivě omezuje. Souvisí to s věkem. Tady je onen „koeficient nespravedlnosti“ zaznamenatelně nižší.

Jedna typická historka. Když tu zavedli přestávkový ping-pong, stěžovali si učitelé, že celá třída sedí posledních deset minut v hodině s pálkami v rukou, aby mohla na znamení vyrazit. Trvalo asi šest týdnů, než si děti zvykly, že tam ty stoly jsou už napořád. A bylo po problému.

ŠKOLNĺ ŘÁD

Zdejší školní řád je zaznamenáníhodná kuriozita. Povinností žáků je šest. Slušně se chovat ke všem okolo, nenarušovat vyučování, dobře reprezentovat školu, neužívat drogy, nepoškozovat majetek a neopouštět školu bez vědomí učitele. Naopak každý žák má právo volného pohybu po celé škole, právo být informován o veškerém dění a vyjádřit své názory a připomínky. Stejná práva mají i učitelé. Jejich povinnosti jsou: Dodržovat zásadně partnerský vztah k žákům a jejich rodičům. Dodržovat Povinnosti pedagogických pracovníků školy. To je vše.

JAK TO ŘĺCI RODIČŮM

Rodiče škola zajímá většinou až tehdy, kdy dojde k nějakému problému. V tom se zdejší rodiče nijak zvlášť neliší. Škola se s nimi ale snaží docela nadprůměrně komunikovat. Vydává pravidelnou a podrobně zpracovanou výroční zprávu, která je veřejně přístupná. Posílá jim dopisy, kde je seznamuje se systémem volitelných předmětů. Odezva spočívá především v tom, že zájem o školu postupně roste. Dnes je plná po střechu a některé děti sem „dojíždějí“ přes celou Chrudim. Vešlo ve známost, že tady se na děti nekřičí, že se jim tu líbí. Přicházejí sem i do vyšších ročníků ti, se kterými jsou jinde „výchovné“ problémy. „Důležité je,“ říká pan ředitel Brož, „vysvětlit rodičům předem, co od nás mohou očekávat. Říkám jim, že jestli od nás čekají, že srovnáme jejich dítě do latě, tak si vybrali špatně.“

ÉRA HLEDÁNĺ

Etapa po velkém třesku, kdy někteří učitelé odešli, byla především etapou hledání. Všechno to, co se dnes už zdá samozřejmé, se muselo zkoušet. Jako jedni z prvních zavedli znovu pětiletý první stupeň. Zkusili takzvanou veselou středu, kdy děti na prvním stupni chodí do školy bez aktovky a spíš si hrají. Experimentovali s učebními plány. Přemýšleli, jak učit, kdy učit jakou látku, co je přiměřené věku dětí. Zkusit projektové vyučování na třídenním mimoškolním semináři – expedici? Známkovat? Raději by neznámkovali, ale rodiče se nenechali přemluvit. Samozřejmě že ne všechny experimenty byly úspěšné. Největší průšvih byl, když se při prvních zkouškách na osmileté gymnázium zjistilo, že některé věci, které byly v testech, jejich děti probírají až v šesté třídě. Změnit učební plán nebyl problém, ale zbavit se pověsti školy, která nepřipravila dobře děti na zkoušky, trvalo mnohem déle. Tuhle etapu hledání i případných průšvihů musí absolvovat každá škola, která chce něco změnit. Můžete se poučit jinde, ale instantní a všeobecně použitelné recepty neexistují. Výsledky, které vás zbaví pochybností, se nedají čekat dřív než za tři čtyři roky.

VZDĚLÁNĺ, VZDĚLÁNĺ, VZDĚLÁNĺ

Jestli o něčem mluví zdejší učitelé naprosto svorně jako o nutnosti, pak je to vzdělávání učitelů. Dalo by se říct, že čím více, tím lépe. Není řeč o další vysoké škole, ale o prosté možnosti podívat se někam, kde už to funguje. To je prý nade všechnu teorii. Vzdělávacích seminářů je dnes obrovská spousta, stačí si jen vybrat. Pan ředitel Brož je v tomto velmi vstřícný. Kdo chce, může. „Ještě nikdy jsme neřekli ne.“ Přehled vzdělávacích aktivit učitelů je publikován ve výroční zprávě. „Znamená to samozřejmě suplovat za ty, kteří se vzdělávají. Někdy je to složité, ale vždycky se to nakonec vyplatí. Navíc o vedlejších prázdninách organizujeme třídenní semináře pro všechny učitele. Zaplatíme lektory a nějaký příjemný penzión. Je to trochu společenská událost a dělá to zázraky.“

A CO V HODINĚ

Jak se všechny tyhle změny projevují ve vyučování? Popisovat podrobně paletu metod, které se tu užívají, asi není možné, ale princip je společný. Kromě partnerského zacházení s žáky (děti si některé písemky připravují samy, v domácím úkolu si mohou vybrat, kterou úlohu chtějí, některé úkoly jsou dobrovolné) je asi nejdůležitější, že tu zrušili metody postavené na soutěživosti. Život i škola jsou příležitostí ke spolupráci, ne závodem, kdo bude první. Samozřejmě že některé děti soutěží rády. Ale většinou ty, které zoufale neumějí prohrávat. Upřímně řečeno, platí to nejen ve škole. Další obecné pravidlo je, že ke znalosti musí děti dojít svou cestou, nemá cenu cpát jim vzorečky do hlavy. Jinak to vypadá v matematice, jinak v češtině, jinak v chemii, ale je pozoruhodné, že pokud tu mluvíte s nějakým učitelem, všichni se na té věci shodnou a považují ji za samozřejmou, zatímco jinde vám většinou dlouze vysvětlují, proč tyhle řeči právě v jejich předmětu neplatí. Zdá se, že ono učitelské vzdělávání skutečně dělá zázraky. I když ani tady se nedá říct, že reforma skončila, i tady jsou teprve na začátku cesty.

CO JE POTŘEBA

Doufám, že tento stručný portrét stačil k tomu, aby vás přesvědčil, že první krok k proměně našeho školství musí udělat každá škola sama a že jí v tom dnes nic podstatného nebrání. Chrudimská škola v ulici Dr. Jana Malíka je naprosto standardní škola s obvyklým počtem učitelů i žáků, nedostává od státu ani víc peněz, nemá žádné významné sponzory. Její výhoda je jen v tom, že se včas rozhodla dělat něco jinak. Samozřejmě, menší školy si nebudou moci dovolit tolik volitelných předmětů, jinde mají úzké chodby na pingpongový stůl, tam zase nemají kde zřídit bufet ... Ale to podstatné – chování k dětem a ochota odložit přípravy, podle kterých už učím dvacet let – to je přístupné pro každého. Nutné, a zároveň postačující podmínky se dají shrnout do jediné věty: Ředitel musí být iniciátorem změn a učitelé se musejí chtít učit. Víc není potřeba.

P. S. PRO RODIČE

Pokud máte pocit, že podobnou školu byste si přáli mít za rohem i vy, můžete tento text doručit vaší paní ředitelce (řediteli). Pokud vám řeknou, že už mnohé z toho dělají, zatleskejte jim. Pokud ne, ptejte se proč. Žádná skutečná překážka totiž neexistuje. Pokud se obáváte, že by to mělo nepříjemné následky pro vaše dítě, využijte jako prostředníka sdružení rodičů. Je to naprosté minimum aktivity, pokud nejste s vaší školou spokojeni. A i když si to možná nemyslíte, zodpovědnost za vzdělání vašich dětí neleží na škole, ale na vás. Mnoho úspěchů.

       TOMÁŠ FEŘTEK, Reflex
         Foto PETR JEDINÁK