K napsání tohoto článku mě přivedla vzpomínka Jirky Licka. Má pravdu, nikdo si už po 32 letech nevzpomeneme, co se v této zemi dělo. Ale tak už to mezi lidmi chodí, na ošklivé věci je lepší zapomenout. Já jsem na 21. srpen 1968 zapomněl také. I když ne tak docela.

Před pár dny jsem si říkal, jaké máme štěstí, že Sovětský svaz už není naším vzorem. Vzpomněl jsem si na to právě ve chvíli, když jsem četl první komentáře o osudu ponorky Kursk. Ani mě tak nezarazila ta zoufalá situace, nakonec k válce a armádě mrtví patří a o podobné hrůzy si říkáme, co je lidstvo lidstvem. Spíš jsem si opět připomněl tu byzantskou krutost, s jakou se lidé z východu chovají ke svým bližním. Arogantní odmítání světové pomoci mi opět připomnělo, jak se Rusové chovají k lidem, včetně vlastních. Nijak mě proto nepřekvapilo, jakým způsobem se důstojníci Rudé armády stavěli k osudu stovky námořníků z nešťastné ponorky. Vím, že je osud námořníků nezajímal, tak, jak je nikdy nezajímal osud lidí v malé zemi uprostřed Evropy.

Určitě si vzpomínáte na známý příběh amerického pilota sestřeleného nad Bosnou, do jehož záchrany se zapojily stovky vojáků. Jediný pilot, čekající kdesi v křoví na území Jugoslávie a na druhé straně v pohotovosti letadlová loď,
4 vrtulníky, deset stíhaček a speciální štáb. A celá Amerika přilepená na televizních obrazovkách. Všichni se soustředili na jediné - jak zachránit život jediného člověka.

118 námořníků a jeden pilot. Dvě kultury, dva různé přístupy.
Jsem rád, že už jsme (snad) jinde.

                                                                                                 lj

P.S. To co jsem psal výše se netýká Tolji z Moskvy, Leny z Kyrgizie a tisíců dalších. Těch, kteří vždy byli a snad také budou jiní.

P.P.S. Dnes večer jsem poslouchal admirála ruské severní flotily Vjačeslava Popova, který se v Murmansku rozloučil se zahynulými vojáky. Slova : "Prastite meňja" jsem nečekal ...